John Wick si prostřílel cestu do galerie prvotřídní akce
Byl to hit, který nikdo nečekal. John Wick byl sice třeskuté béčko, ale měl něco, co mainstreamovým akčním filmům chybí – explicitní násilí, přehledné choreografie a Keanu Reevese, který se v roli nájemného zabijáka, jenž se mstí ruské mafii za mrtvé štěně, rozpomněl na svoje podmračené charisma.
John Wick byl obdivuhodný především tím, s jakou vážností naplňoval lehce absurdní premisu. A i když se jeho kontaktní akce kombinující bojová umění a střelbu zblízka postupem času trochu okoukávala, byl tu stále výrazný hrdina, podmračená atmosféra a sympaticky výstřední mytologie společenstva nájemných zabijáků.
„Dvojka“ je modelovou ukázkou toho, jak má vypadat pokračování úspěšného filmu. Měřítkem je větší, využívá fungující postupy předchůdce, vylepšuje je, eliminuje všechno, co drhlo. V úvodní, svižné akční scéně, která se odehrává ve špinavých garážových kulisách jedničky, se vtipně dořeší nevyřízené účty Johna s ruskou mafií. Symbolicky se tak uzavře jedna kapitola a začíná nová.
Vystřílej si duši zpět
Vysloužilý elitní zabiják si tvrdě vybojuje kýžený klid a odpočinek. Ve chvíli zdánlivého triumfu přichází minulost v podobě blazeovaného italského mafiána Santina D'Antonia, který Johnovi připomene starý dlužní úpis, závazek, který nelze odmítnout. Co kdysi otevřelo Wickovi cestu k normálnímu životu, ho teď nutí jeho trosky opustit a vydat se na sebevražednou misi, kterou může přežít jen muž známý v podsvětí jako Bubák nebo též Baba Jaga.
S novým úkolem přichází změna kulis. Newyorské garáže, kostely, strip kluby a ošuntělé přístavní lokace spjaté se zemitými ruskými mafiány střídá prostředí vysoké společnosti, elity organizovaného zločinu. John Wick se z hájemství obchodníků s drogami a bílým masem přesouvá k sortě lidí, která dbá na kulturnost, obklopuje se luxusem, uměleckými exponáty a večírky pořádá v ruinách antického Říma. Jde o určité „zbondovštění“ postavy i Wickova světa. Důraz posledních „craigovských“ bondovek na lokace, které už jen okázale nestojí ve druhém plánu, ale stávají se aktivní součástí významu i tónu stylisticky ambiciózních filmů, se projevuje i v případě Johna Wicka.
Epické mlaty ve stylu gun-fu, hladký balet tasených zbraní, rychlostřelby, pák, stržení a přehozů, jsou samy o sobě ukázkou choreografické bravury. Režírující kaskadér Chad Stahelski se ale projevuje jako překvapivě schopný filmař. Že si umí pohlídat přehlednost, rytmus a přesný střih, bylo patrné už v jedničce. Ve druhém díle si rafinovaně hraje s přípravou jednotlivých akčních sekvencí, pečlivě mapuje prostor, buduje napětí, je schopný propůjčit lehkonohé akci a béčkovým elementům osudový podtón. Film se sice nevyhne hlušším místům, ale tentokrát si s pokerovou tváří udrží intenzitu až do závěrečných titulků.
Anděl smrti s vážnou tváří
John Wick 2 obsahuje jen lehké náznaky humoru. Je to smrtelně vážný film, který se i k lehce absurdním prvkům chová s patřičnou obřadností a dovede je tím povýšit. Když Wick absolvuje osudový pohovor s jednou ze svých obětí v malebném prostředí katakomb, který završí senecovsky důstojná sebevražda, výsledkem překvapivě není dojem nepatřičnosti. Hříčka přerůstá v působivý výjev, který v sobě má víc grandióznosti než béčkové nevážnosti. Mytologie filmu nabírá podmanivě temné obrysy a získává na soudržnosti.
John Wick se v prostředí vysokého umění chová s jistotou zabijáka v dokonale padnoucím obleku. Reevesův jednostrunný výkon slouží celku. Nemůže se sice pochlubit vypracovanými svaly, ale na rozdíl od mladších kolegů nemá „doubla“ na každou facku. Podobně jako Tom Cruise nevkládá do role jen herecké, ale i působivé atletické dovednosti. Nekomplikovaná stará škola, která staví především na komplexním fyzickém pojetí. A ono to funguje.
Zamračený anděl pomsty, který neúspěšně uniká před svojí zabijáckou podstatou, je sice klišovitý, ale tvůrcům se schéma podařilo probrat k životu. Wick už není jen jednorázové poveselení z akční jednohubky, ale začíná fungovat jako postava schopná utáhnout rozrůstající se univerzum. Scenárista Derek Kolstad si je vědom toho, že pouhá recyklace prostinkého nápadu jedničky není dostatečná. Přesouvá tak pozornost k mytologii zabijáckého bratrstva, k jeho pevnému kodexu a staromilské byrokratické struktuře.
V Johnu Wickovi 2 se prolíná moderní přístup k akčnímu žánru se sympatickým tradicionalismem. I když výstřední scénografie občas svádí k manýrismu, film balancuje na žiletkovém ostří s jistotou, jaká není v Hollywoodu zrovna obvyklá. Poslední velkou akci neobstarává ani tolik tvrdý souboj s nejvyšším záporákem, jako spíš prostředí plné odlesků a deliricky rozbité perspektivy. Není třeba v tom hledat nic hlubšího než potěšení ze souladu, ve kterém se ocitá akce a scéna, do níž je zasazená. Potěšení z vyprávění příběhu, který není originální, ale slouží svému účelu a je zalidněný poutavými charaktery. V Johnu Wickovi se tak potkává to nejlepší z „hard-boiled“ hongkongské školy i z hollywoodské záliby v okázalosti.
Stále je tu cítit, že jde o „film od kaskadérů, kteří si plní profesní sny“, ale není to v žádném případě stigma. Stahelski a spol. nejen že umí akci orchestrovat, snímat a stříhat, ale umí o ní i uvažovat v širších souvislostech. Od indonéského Zátahu 2 tu nebyl film, který by přinášel takovou rozkoš z jednoduché, ale virtuózně provedené premisy. Průstřely hlavy na galerijní půdě nejsou svatokrádež, ale fascinující popkulturní exponát. Film si jimi tvrdě klestí cestu do první hollywoodské ligy. S trojkou už musí konkurence počítat. A John Wick rozhodně nebude snadný soupeř.
Hodnocení: 80 %
John Wick 2
Chad Stahelski, USA, 2017, 122 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
