Jonáš Zbořil: Podolí je moje cesta k dospělosti

Jsi nominovaný na cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku se svým básnickým debutem. Proč si myslíš, že porota vybrala právě tvoji prvotinu?To je dost těžká otázka, já sám to moc nemůžu posoudit a spíš si teď všímám nedostatků té knížky. Na druhou stranu je Podolí o vyrovnávání se s nečekanými věcmi, se ztrátou rodiče, má to být taková cesta k dospělosti. To nevím, jestli je nějak neobvyklé téma, ale možná s někým rezonuje.

Jak dlouho se poezii věnuješ?Píšu už od patnácti, chvilku po svých prvních básničkách jsem poezii hlavně začal číst, po gymplu se zamiloval do Petra Hrušky, Jana Skácela, Jáchyma Topola a dalších autorů. Někdy na výšce mi poprvé vyšly texty časopisecky a začalo se to trochu lámat, bral jsem to víc vážně – třeba když mě Karolína Demelová nejdřív pozvala, abych četl na její akci, a chvíli potom i do Liberatury. To jsem se samozřejmě dmul pýchou, tenkrát ještě jako host. Ptala se mě, proč jsem ještě nevydal sbírku, a já říkal, že čekám na ten správný moment, až bude co říct. Ten přišel před dvěma lety.

Mimo moderování literárního magazínu Liberatura, hitparády neobjevených Startér a ranní show On Air, psaní a studia se také aktivně věnuješ hudbě a působíš ve dvou kapelách – Steakhouse Orchestra a Sundays On Clarendon Road. Co z toho tě nejvíc naplňuje?Strašně mě baví naše hitparáda. Obsah Startéru si v podstatě vytváří sami posluchači – je to doslova užitečný pořad, jehož úkolem je pomáhat těm, co chtějí něco dokázat a taky na tom pracují. Je skvělé poslouchat ty nápadité skladby, které nám chodí, a číst si nadšené maily od jejich tvůrců, že se těší, co na to řekneme.Obecně teď žiju hlavně Radiem Wave. Je to jediná práce na světě, ve které můžu propojovat všechny svoje zájmy, ať už jde o literaturu, nebo hudbu. Doslova se to po mně chce. A hlavně, musím sdílet svoji radost z toho všeho. A to mi tedy vůbec nedělá problém.

Jakub Johánek a Jonáš Zbořil |foto: Radio Wave