Jsme společnost postižená normalitou?

„Jeden z rozšířených stereotypů je skutečnost, že postižení chápeme jako deficit. Tento stereotyp má hned několik podob – lidi s handicapem vnímáme jako chudáčky, které musíme litovat a kterým musíme pomáhat, nebo se na ně díváme jako na nešťastné oběti tragédie. Tímto postojem ale těm lidem vůbec nepomáháme, naopak jejich situaci velmi ztěžujeme,“ říká jeden z autorů konceptu nové výstavy v DOXu, která se jmenuje Postiženi normalitou, Jaroslav Anděl.

Stereotypní vnímání postižení je tématem úvodní části výstavy. Klíčem celého projektu jsou otázky, co vlastně znamená „postižení“ a „normalita“. Podle mínění jejích tvůrců na tom má velkou zásluhu masová popkultura a zejména hollywoodské filmy. Na začátku výstavy proto můžete vidět na příkladech konkrétních filmů, které leckdy získaly i několik Oscarů, jak tyto stereotypy ve filmové produkci fungují. Následně je tento pohled na postižení konfrontován s odlišným prizmatem umělecké komunity.

„Máme tady například vyprávění několika slepců, kteří popisují svou zkušenost ze setkání se slonem na základě svých dojmů získaných hmatem. A ve všech případech je ta zkušenost velmi odlišná, jedinečná. My máme někdy tendenci vnímat nevidomé jako jednu skupinu, která nám splývá. Ve skutečnosti je to tak, že každý ten člověk je jedinečný,“ vysvětluje Jaroslav Anděl.

Jedním ze zahraničních umělců, kteří se na výstavě prezentují, je Simon Mckeown: „Pracoval s lidmi, kteří mají nějaký tělesný handicap. Nepoužívám videa reálných lidí, ale neutrální počítačové modely proto, aby vynikl pouze určitý pohyb. Tady třeba můžete vidíět muže, který vůbec nemá ruce – snímal jsem ho, když telefonoval. Dokáže si nohou ze země podat telefon k uchu a přidržuje si ho pak ramenem. Následně si ho nohou zase uloží do batohu, který leží na zemi, a batoh si pak nohou dá na záda. Každý by rád věděl, jak si třeba člověk bez rukou myje obličej a podobně. Je nám ale často hloupé se na to dotyčného zeptat. Díky mým videům se můžete na tohle všechno podívat a zjistíte, že pohyby lidí s handicapem jsou vlastně velmi krásné.“

Joanna Pawlik, Balans, Bez názvu (Dvojčata), 2010, tisk na archivním papíru, 125 x 187,5cm|foto: Centrum současného umění DOX

Kromě současných umělců uvidíte na výstavě taky obrazy Kamila Lhotáka, který sám prodělal dětskou obrnu a jehož celoživotní múzou byla tělesně handicapovaná Manka Haštabová z Jedličkova ústavu. Multimediální výstava, která představuje víc než třicet domácích a zahraničních umělců, trvá v DOXu až do poloviny září.