Kultura On Air17. července  2017 v 15:20  

K čemu je nám Svět podle Daliborka?

Z dokumentu Svět podle Daliborka - Foto:  Bontonfilm

Z dokumentu Svět podle DaliborkaFoto:  Bontonfilm

Dokument Víta Klusáka je bohužel užitečný spíš pro debatu o etice v dokumentárním filmu než pro cokoliv jiného. Klusákovo rozhodnutí nechat postavy při natáčení některé scény zahrát ruší dojmem ochotnického divadla, závěr filmu je ale horší průšvih.

POZOR, TEXT MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY 

Tvrzení, že Svět podle Daliborka je film s šokujícím koncem, není nijak přehnané. V závěru záznamu každodenního života hrdiny, který se prohlašuje za neonacistu, jej štáb vezme na výlet do Osvětimi, konfrontuje jej s existencí zdejšího muzea i výpovědí pamětnice, která koncentrační tábor přežila, a Dalibor reaguje popíráním holocaustu. (Možná to v koncentrácích nebylo tak hrozné, možná v nich měli židé „bazény a kantýnu, možná se to celé démonizuje“.) Režisér Vít Klusák v tu chvíli nečekaně, poprvé a naposled, vychází před kameru a pokouší se svého protagonistu za jeho drzost zpražit. V následující scéně jej se scenáristkami znejisťuje tím, že má prý židovské předky. 

Ať už s tím Vít Klusák počítal, nebo ne, sekvence titulovaná jako Epilog pointuje celý předchozí záznam mizérie Daliborova života. Klusákovým výstupem film vrcholí. Jako by celý existoval právě kvůli němu – do té doby totiž člověk tápe, proč vůbec vznikl, pokud nemá být jen bulvární zprávou o životě bizarní postavy z internetu, která žije v Prostějově od jedné malé výplaty ke druhé. Z dokumentu se tak stal film o tom, jak Klusák natáčel rádoby neonacistu a pokusil se mu vynadat. 

Scény v závěru jsou nepříjemné ne proto, že bychom sledovali důležitý „okamžik pravdy“ při „strhávání klapek z očí“ hrdinovi, ale proto, že nápad vozit Dalibora do Osvětimi je nevkusný a zbytečný – jeho výsledkem není nakonec nic jiného než režisérův pokus objekt svého zájmu vyškolit. 

Ukážeme vám pravdu 

V Klusákově filmografii takový moment není ojedinělý. S explicitním rasismem se s Filipem Remundou setkali už při natáčení filmu Život a smrt v Tanvaldu z cyklu Český žurnál. Na tanvaldském koupališti tehdy začali o rasové segregaci v USA školit místní děti, které se pochlubily přáním, že nechtějí sdílet koupaliště s Romy. Tenkrát to bylo pochopitelnější, s Remundou do situace spadli spontánně, nepřipravili si ji, jako si Klusák „připravil“ Dalibora, když ho dovezl do Osvětimi. Zároveň ji nijak nezvýraznili. Scéna tehdy byla jednou z několika, ve kterých filmaři, šokovaní nepokrytým rasismem ve městě, kde zastřelili mladého Roma, emotivně vstoupili do děje. V případě Daliborka však tenhle „šok“ připravil samotný štáb, který s rozbuškou závěrečného ohňostroje trapnosti pracoval celou dobu natáčení a věděl, co se od ní dá čekat. 

Z dokumentu Svět podle Daliborka - Foto:  Bontonfilm

Z dokumentu Svět podle DaliborkaFoto:  Bontonfilm

Klusák s Remundou měli zřejmě vždycky sklony k velkým kouskům, odhalujícím všudypřítomný matrix a zjevujícím „pravou realitu“. Jejich Český sen je dodneška kritizovaný jako výraz arogance a nadřazenosti nad těmi, kteří se tehdy těšili na nový hypermarket. Zároveň jde patrně o jeden z nejobdivovanějších a rozhodně nejznámějších českých porevolučních dokumentů. Ve své době (2004) byl cennou zprávou o tom, jak funguje reklama, i o téměř nereflektovaném porevolučním konzumerismu v Čechách. Počet superobchodů v ČR na metr čtvereční koneckonců zůstává jedním z faktů, které stále významně ovlivňují život mnoha Čechů. Trápí dokonce i Václava Klause, který kromě Modré, nikoli zelené planety napsal také knihu s titulem Chtěli jsme víc než supermarkety. Pár stovek anonymních lidí, kterým tehdy Klusák s Remundou nedopřáli výhodný nákup, se navíc ve srovnání s tím, jak se filmová zkušenost může promítnout do života Daliborka a jeho rodiny, zdá jako celkem nízká cena za dobrý film. 

Daliborek, Margita nebo Jolanda  

Otázka však je, co pro nás může znamenat dokument o Daliborovi. Přestože má podtitul Portrét něžného neonacisty z Prostějova, zprávou o české extremistické scéně jistě není. Dalibor má podobně naladěného kamaráda jen jednoho a hajluje s ním maximálně v obýváku. Organizovaný neonacista by se Klusákem nechal natočit jen těžko, a pokud ano, legrace by to nebyla. Film může být skutečně pouze Daliborovým osobním portrétem. Pokud se skrze něj máme dotknout všech těch, kteří se dnes cítí dezorientovaní, život v českém (malo)městě jim nedává smysl, trpí dojmem, že něco je špatně, a nemají kolem sebe silný kruh ostatních, se kterým by pocit nepochopení doby alespoň sdíleli, zdá se volba osamělého neonacisty extrémní, až bulvární. A pokud Klusák nahlíží Daliborka právě takto, je nepochopitelná i závěrečná manipulace. Proč si pro film najít výsledek patologických projevů doby, sledovat jeho smutný život a pak mu spílat? 

Daliborek určitě není jediný, kdo si na internetu našel svůj alternativní výklad světa, a není dokonce ani jediný, kdo dává na YouTube bizarní videa ve snaze vytvořit si fanklub. Kamil Fila sice prohlašuje Klusákův film za unikum, protože přesvědčil k natáčení nácka, Dalibor ale holt víc zapadá do kategorie k Margitě Stehlíkové. I o Margitě už film vznikl, přemluvit k výpovědi internetovou celebritu totiž nebývá těžké. Jen to bohužel většinou skončí jako Svět podle Daliborka – jako obraz z imaginárního cirkusu českého internetu. 

Z dokumentu Svět podle Daliborka - Foto:  Bontonfilm

Pořad: On Air  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: pondělí-pátek 8:00-18:00 a 19:00-20:00; víkend 8:00-12:00 + 14:00-18:00 + 19:00-20:00  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace