Kam jsi dal mozek, Viktore Frankensteine?
Zatímco seriály se v současnosti hemží důkazy, že přechod z kina na televizní obrazovky je pro zkušené tvůrce živou vodou, Viktor Frankenstein může sloužit jako ukázka toho, že neuvážený pohyb opačným směrem přivede na svět obludného homunkula.
Paula McGuigana mají v úctě a lásce zejména fanoušci nové reinkarnace Sherlocka Holmese, neboť patří do režijního týmu, který legendě vdechl moderní tep, jadrný humor a svižný důvtip. Proč by něco podobného nemohl zopakovat v případě aktuální verze klasického románu Mary Shelleyové Frankenstein, řekli si producenti a dali mu do rukou zbraň hromadného ničení v podobě scénáře Maxe Landise.
Ten k legendárnímu románu přistoupil svojsky. Zatímco film i divadlo v současnosti pátrají po identitě monster, Landis se rozhodl načrtnout portrét muže, který monstrum stvořil. Zápletku slepil z notoricky známého příběhu člověka, který chtěl porazit smrt, a bromance mezi pološíleným vědcem a jeho asistentem Igorem. Popravdě nevidím jediný důvod, proč by se film nemohl jmenovat právě Igor, protože valnou většinu stopáže věnuje přeměně týraného cirkusového hrbáče v sebevědomého dandyho, který dobude ženu svého srdce.
McGuigan se alespoň pokusil zreprodukovat to, co mu vyšlo v případě Sherlocka – duet pošahaného génia a jeho poněkud ušlápnutého kolegy, který touží po normálním životě. Do karet hraje filmu výtečné obsazení. Daniel Radcliffe a James McAvoy se do svých rolí opírají tak usilovně, až sliny odletují od úst. Nadměrné slintání je bohužel to jediné, co na jejich výkonech zaujme, jinak jsou Viktor s Igorem obětí klasického teatrálního, až kabaretního přehrávání za vlasy přitažených replik, kterými se Landisův scénář hemží.
Nechybí tu ambiciózní rozmach do teritoria morálky a psychologie, nechybí tu ani celkem plodná linie paralelního stvoření (Viktor není jen tím, kdo stvoří monstrum, ale i tím, kdo stvoří člověka – Igora), bohužel tu naprosto absentuje jakýkoli řád a cit pro míru. Film je de facto od úvodní sekvence v totální křeči, kterou navozuje jak neúčelné vyprávění, tak velmi chaotický střih a přepálená McGuiganova režie. Ten se pokouší navázat na sherlockovský seriálový drive i vlnu špinavých a lehce nadsazených seriálových dobovek (např. skvělá detektivka Ripper Street), ale levné vizuální řešení, zbytečný manýrismus i akcent na neustálé přehrávání všech zúčastněných vedou k naprostému opaku – Viktor Frankenstein působí sterilně a naprosto mrtvě. Nějak takhle by zkrátka vypadal filmový Sherlock, kdyby ho namísto Guye Ritchieho natočil režisér bez citu pro tempo, nadsázku a přísnější vedení příliš temperamentních herců.
Marné pokusy křísit filmovou mršinu mizerně zkomponovanou akcí, sherlockovskými infografikami a výstřední výpravou gradují ve slaboduchém finále, které se mírou nahodilosti a patosu pohybuje na hraně kategorie „čistý bizár“. Dokonce může vzniknout dojem, že celý film je podvratnou demonstrací toho, že když nahrubo slátáte pár shnilých kusů masa a zapomenete jim dát mozek, vznikne obludné a stupidní monstrum.
V případě Viktora ale zjevně nejde o žádnou postmoderní formální taškařici, ale prvotřídní ukázku filmu, který měl navždy zůstat hluboko v temných sklepích scenáristovy mysli. S přihlédnutím k tomu, jaký osud potkal před rokem Stokerova Drákulu, nezbývá než doufat, že spisovatelské legendy vstanou z vyhřátých rakví a zjednají si jednou provždy pořádek. A mohou si k tomu konec konců přizvat i pány Karloffa, Lugosiho a Whalea. Jich se tohle drancování hrobů týká také.
Hodnocení: 25 %
Viktor Frankenstein (Victor Frankenstein)
Paul McGuigan, USA, 2015, 109 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
