Kino Aero: 15 let v letu
Začátkem února oslaví kino Aero, nepřehlédnutelná stálice na pražské kulturní mapě, 15 let od chvíle, kdy v prostorách někdejšího žižkovského biografu ministerstva vnitra vzniklo první artové kino u nás.
První stálé kino na Žižkově vzniklo v roce 1912. V roce 1933, kdy bylo ve dvoře obytného bloku v Biskupcově ulici otevřeno kino Aero, už jich bylo v Praze víc než sto. Přesto dodnes na Žižkově přežilo jediné – právě Aero. V 90. letech se navíc stalo prvním polistopadovým artovým kinem u nás.
„V roce 1996 a 1997 Filmovej podnik města Prahy, což byla magistrátní organizace, která provozovala všechny pražský kina, je začala rozpouštět, ta organizace se rušila a nabízela je městskejm částem. Tehdy zavřela většina kin,“ vzpomíná jeden ze dvou zakladatelů kina Aero, jak je známe dnes, Pavel Rajčan. „Tenkrát byli na Žižkově takoví osvícený zastupitelé – ostatně jako doteď, protože to kino pořád podporujou – a oni si řekli, že to kino zachráněj. Já jsem v tu dobu dělal U Vystřelenýho oka, Žižkovský masopusty a takový věci, takže nám nabídli, jestli do toho chceme jít. Šli jsme do veřejný soutěže, kterou jsme v prosinci 1997 vyhráli, a začali jsme to provozovat.“
Přestože dramaturgie obnoveného kina nebyla v jeho prvním období čistě artová, provozovatelé Aera rychle zaostřili na klubové publikum. „My jsme předtím kino nikdy nedělali, takže ze začátku to byla taková punkeřina. Hráli jsme tam divadla, pořádali koncerty, i ta skladba filmů byla ne výhradně artová – byly tam i mírně komerčnější věci. Ale to se změnilo po dvou, třech měsících, kdy se ta profilace stala vyloženě filmově klubovou. I díky spolupráci s Jirkou Králíkem z filmové školy v Hradišti nebo Projektu 100, Postupně se z Aera stalo kultovní místo, kde dramaturgie byla výhradně artová.“
Následující roky byly pro novodobé Aero zlatou érou, kdy se za filmy na Žižkov sjížděli cinefilové z celé Prahy. „Ještě nebylo tolik DVD, vypalovačka stála deset tisíc, takže my jsme měli velkej úspěch s přehlídkama klasiky – Fellini, Bergman, Buñuel... Jezdili jsme pro kopie do Polska a kupovali jednorázový práva. To byla novinka, riskovali jsme, koupili za 300 dolarů práva, jeli pro kopie – a ono to vyšlo,“ říká Pavel Rajčan.
K týmu kolem Aera se na základě personálního propojení a spolupráce přidala i další artová kina – Central v Hradci Králové a pražské Světozor a Oko. V roce 2006 přibyla vlastní distribuční společnost Aerofilms, společný projekt kin Aero a Světozor a ředitele Mezinárodního festivalu hudebních filmů MOFFOM Johna Caulkinse.
„My jsme už v Aeru do té distribuce dost nahlídli, protože fungovalo jako centrum pro nákup filmů pro Asociaci českých filmových klubů do Projektu 100 a podobně. Jezdili jsme na festivaly, organizovaly nákupy a naučili se, jak se to vlastně dělá,“ vysvětluje Ivo Andrle z Aerofilms. „Kolem roku 2005-6 jsme měli pocit, že je tady hodně filmů, které vznikají a které ani ta asociace není schopna všechny koupit a přivézt, a že by na ně lidi rádi do našich kin chodili. Takže jsme založili Aerofilms a zkusili sem ty filmy vozit na vlastní pěst.“
Za distribuční úspěch považuje Andrle hlavně filmy, u kterých předem nešlo o sázky na jistotu. „Nemám teď před sebou seznam, ale třeba z posledního léta to určitě byla Divoká stvoření jižních krajin. Říkali jsme si, že tenhle film má v Česku hrozně malý potenciál – a ono na něj přišlo skoro 10.000 diváků, což je víc, než aktuálně evidujeme u Mistra.“
I když Aero má časy největší návštěvnosti za sebou (v současnosti je pro změnu na vrcholu popularity letenské Oko), stále láká stabilní okruh vyznavačů artového filmu a přátelské atmosféry půvabné funkcionalistické stavby ukryté v žižkovském dvoře. „Je to samozřejmě složitý, ale daří se nám – i díky novejm projektům jako Cinema Royal nebo Aeroškola. Vcelku je to udržitelný, ale je to samozřejmě souboj a neustálá snaha po nějakejch inovacích a novejch nápadech, protože lidi obecně choděj do kina míň,“ uzavírá Pavel Rajčan.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
