Klauzury pražské AVU a UMPRUM: Umění sebeprezentace. Volnost nebo bezradnost?
Výstavy klauzurních prací studentů AVU a UMPRUM lze srovnávat jen těžko. Jak přistupovat k volné i užité tvorbě, je, zdá se, vysoce subjektivní. Stejné je to s porozuměním pojmům práce, umění i představami o „kariéře“ po absolvování studia. Přesto jde v některých rysech jasně vidět, co mají obě školy společného i v čem se liší.
Ani na jedné výstavě nejde cítit, že je tu návštěvník přijímán s otevřenou náručí. Záleží na jeho odvaze, do jak velkého dobrodružství se chce pustit. Občas se mu musí chtít třeba i ťukat na zavřené dveře a doptávat se, kdy se může přijít podívat. Na UMPRUM mají alespoň ukazatele se směrovkami, kde jsou jednotlivé ateliéry. AVU žije svým vlastním životem nehledě na to, že je právě „Den otevřených dveří“. Pokud chce návštěvník opravdu vidět vše, musí přijít několikrát.
Obě dvě vysoké školy lze sice pojmenovat termínem umělecké, pro každou z nich to ale znamená něco jiného. „Můžu si stěžovat, že nedostávám dostatek teorií a moc mi tu nedávají podněty, proč malovat, ale pak člověk zjistí, že to je jeho vlastní věc, jeho zodpovědnost,“ říká student Petr Bardaševský z Ateliéru malby, vedeného Martinem Mainerem. „Člověku to tu otevře možnost zjistit, co vlastně chce. Přístup Akademie je takové to ‚Všem je to fuk. Všechno, co chceš dělat, je jenom na tobě‘.“
Škola mi dala sebevědomí
Možná se pouštím na tenký led, ale rozdíly mezi oběma školami vnímám následovně: na UMPRUM je v mnoha ateliérech cítit budoucí spojení s průmyslem, designem, a tudíž trhem v obchodním či komerčním smyslu. Jsou tu ateliéry produktového designu, skla, designu nábytku, architektury... Studenti jsou zvyklí své práce prezentovat a předávat dál. Jsou zvyklí přidávat ke svým věcem alespoň popisek se jménem, vysvětlující text, případně kontakt. Občas to znamená jen to, že dílo neleží někde v rohu a já tak nemusím váhat, jestli je to záměr, náhoda nebo už jen artefakt k vyhození. „Škola mi dodala sebedůvěru. Způsob, jak si najít svůj styl a vizuální vyjádření a být si tím jistá, umět to prezentovat,“ říká Petra Věžníková, studentka textilní tvorby. (Mimochodem na UMPRUM neexistují na chodbách koše na odpad, snad jsou alespoň v ateliérech. U mnoha studentů se opakovalo téma recyklace, tak proč to nedotáhnout ve vlastní budově?)
AVU je více zaměřená na volné umění (ateliéry malby, kresby, sochy...), a tím pádem také na potenciální trh, ale v tomto případě umělecký – na klauzury prý někteří profesoři vodí galeristy, aby si už nyní vyhlíželi budoucí velká jména. Popisky ale v mnoha případech chybí nebo je těžké je dohledat. Nevím, jestli je ležérnost v prezentaci vlastního díla stále tak atraktivní a patří k fluidu nepochopeného umělce.
Jistěže je absence popisků u děl studentů, kteří jsou na začátku studia a prezentaci si teprve zkouší, zcela pochopitelná. Některé věci jsou teprve v počátečních fázích, některé ve slepé uličce a to všechno je v pořádku. Kdy jindy než při studiu by student měl experimentovat a hledat? V tom se skrývá další dobrodružství pro návštěvníka – dovolí si nebrat díla jako finální a hotová, dokáže to? „První dva ročníky se na kresbě (Ateliér kresby) věnují technice, a to kresbě modelu každý den,“ vysvětluje studentka AVU Renata Cziroková. „Je důležité techniku zvládnout, abyste pak měli volnou ruku k tomu, co chcete vyjádřit. Dobré je, že se o tom pořád bavíme.“ Přísluší nám tedy hodnotit studie a jsou to hotová díla? Mají se vystavovat nebo spíš jde o neformální ukázku toho, na čem zrovna studenti pracují? Souvisí to s dalším rozdílem, který mezi oběma školami vnímám – větší důraz na zvládnutí techniky dávají ateliéry volné tvorby na AVU (přestože kurzy večerního kreslení jsou povinné na obou školách).
Co bude po škole
Na UMPRUM jsou také ateliéry malby nebo sochy, ale zdá se, že studenti zde nejsou vedeni k technice. Otázka, zda jde o zastaralý přístup či přežitek nebo konceptuálnější a současný náhled na tvorbu, zůstává na divákovi. Záleží mu na tom, jestli někdo ovládá médium, v kterém se chce vyjadřovat? Nebo je to jedno, protože může točit videa či vytvářet objekty a věnovat se tak oné „volné“ tvorbě? Hranice volnosti ale končí pro každého jinde – někdy se může jednat o neumětelství, jindy o výsledek zdlouhavého procesu upouštění od manýry a techniky za účelem dosažení nejvnitřnější přirozenosti. Návštěvníkovi tedy vstupem do budovy začíná s jeho subjektivním pohledem na umění a vnímání světa vůbec pěkné dobrodružství.
Další společnou vlastností studentů obou škol je, že si neumí představit, jak bude vypadat jejich profesní/umělecký život až školu opustí. Toto téma se často diskutuje a objevují se přednášky, které studenti v tomto ohledu mohou navštěvovat. Zda k něčemu reálně pomáhají, zůstává otázkou. Podle Petry Věžníkové z UMPRUM jde o běh na dlouhou trať. „Je to těžký. Každý by chtěl být designérem a dělat své věci, ale není to tak jednoduché, jak bychom si představovali. Základ je práce – mít nějaký příjem a pomalinku se snažit probojovávat a najít si místo na trhu.“
Na AVU to vidí trochu jinak, více než o trh jde o vnitřní prožitek. „Určitě bych chtěla zůstat v tomhle tempu a udělat si rezidenci v zahraničí. Vím, že přijde jiný režim, ale chci z toho nevypadnout,“ říká Renata Cziroková. „Nejdůležitější je to dělat pro sebe. Aby se z toho nestala práce, aby se mi to nezprotivilo. Proto mi vůbec nebude vadit, když to nebude hlavní výdělečná záležitost – chci to dělat kvůli sobě, a ne kvůli tomu, co se očekává.“ Tyto dva přístupy asi nejjasněji poukazují na to, v čem se AVU i UMPRUM liší nejvíce – v pojetí toho, co vůbec znamená práce, případně práce na zakázku, a co je to umění. Nemusí to však nutně znamenat protiklady.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
