Kmeny: Víc styl než názor
Na začátku byla úspěšná kniha, známý sponzor a debata o tom, zda chápat seriál natáčený s pivovarem a likérkou za zády jako další součást jejich reklamní kampaně nebo jako běžný televizní projekt podpořený mecenáši. Způsob, jakým Kmeny vznikly, předem určil povahu seriálu – na zakázku vytvořeného katalogu, do jehož rozvolněné definice subkultury se vešlo ledacos. Na konci je tak kolekce šestnácti dílů, které jsou spíš zprávou o tom, jak se jednotliví autoři dokázali vyrovnat s nastavenými podmínkami, než „zprávou o stavu českých subkultur“.
„Do mikrofonu řeknu pí*oviny, dostanu za to sto litrů, pošlu to do rodiny,“ freestyluje si pro sebe pobavený Orion v díle o rapu. Kromě „fotra“ rapové scény nebo Vladimira, přítomného ve třech dílech, nezalidňují seriál prominenti svých prostředí. Kmeny představují postavy, jejichž příslušnost k „subkultuře“ je na úrovni obsesivně provozovaného koníčku a potřeby něčím vyplnit život, i dandies, pro které je důležitější styl než názor. Bytosti, jejichž přirozená jinakost se nezadržitelně projevuje ve všem, co dělají, a nakonec i ty s vědomou potřebou být v opozici dominantnímu chápání světa. Pokud v jednom cyklu střídá motorkáře a tunnery česká straight edge scéna, výsledek ani nemohl být méně pestrý.
Kromě nutnosti zpracovat do šestadvaceti minut téma konkrétní subkultury Česká televize zjevně formovala finální podobu dílů i dalšími požadavky a omezeními. V jednotlivých částech je více či méně znát odpor nebo náklonnost autorů k používání záběrů, které seriálu vtiskávají estetiku hudebních videí plných stylových lidí. Klipovitost, která připomíná věčnou schopnost mainstreamové kultury a byznysu nasát všechno původně podvratné do sebe, obrandovat a prodat v pěkném obalu, vyznívá v seriálu o subkulturách podpořeném pivovarem a likérkou trochu ironicky.
S největším zaujetím jsem sledovala díly Petra Hátleho (Meatheads, Thrash metal). Nekompromisně pomalé, v případě kulturistů až meditativní půlhodiny, přímočaře a beze slov zdůrazňující základ obou posedlostí, přestože jím může být jen sounáležitost u piva a společné prdění. Rapu od Bohdana Bláhovce by bylo pomohlo, kdyby se mohl obejít bez iniciátora Kmenů Vladimira 518 a jeho rýmů o „divokých čoklech, co běhaj městem, a ohních, u kterých se hřejem“. V epizodě, na kterou se hodně čekalo, nevyšel ani pokus zachytit kontrast mezi pózami postav na pódiích a jejich podobou „v civilu“. Orionovo vystupování je podobně humpolácky upřímné doma na gauči i na jevišti, česká rapová scéna může jen stěží vyprodukovat ikonu, jejíž pódiová prezentace by si o filmové strhávání masek svou bombastičností říkala.
Hipsteři Jana Látala vzbudili největší rozruch. Místo pokusu o sociologickou analýzu, která se po tolika textech o současné nejdiskutovanější „subkultuře“ nabízí, navázal režisér na obvyklou žvanivost kavárenských hovorů a natočil jakousi abecedu pražského hipsterství. Rozruch bohužel nevzbudil způsob, jakým Látal hipstery natočil, ale upřímnost dívky s transparentními brýlemi. Hejt na umělkyni, která Látalově televiznímu souhrnu hipsterských stereotypů ochotně posloužila, jako by prozrazoval, že na nějaký nový typ jinakosti tady vlastně nejsme moc zvědaví.
Epizody Pavla Abraháma definuje samotná metoda natáčení, jak je u režiséra České RAPubliky a Dva nula zvykem. V Motorkářích jí akcentuje odlišnost různých skupin jezdců, v Graffiti akci. Nejzajímavější je epizoda o trojici straight edge přátel, se kterými jede Abrahámův štáb na výlet pod širák a zaznamenává jejich prvotní uvědomování reality uspořádané pod hodnotovým vlivem hnutí.
Solidními epizodami jsou Cosplay (Jan Strejcovský) a Rainbow (opět Jan Látal), ve kterých se kombinuje analytický přístup s hravostí. Dokumentaristické dno ohmatává Jiří Volek dílem o hooligans – místo českých chuligánů natáčel náhodné opilce, kteří rádi fandí. Tuning od Janka Růžičky je fascinujícím cvičením, jak v šestadvaceti minutách neříct o tunnerech téměř nic. Skinheads se v jeho epizodě mohou do sytosti vypovídat z toho, že nejsou rasisti, protože k ničemu jinému se díl už nedostane.
Ze všeho nejvíc v seriálu chybí subkulturám přirozená radikalita, která se do podobného projektu výrazněji dostat ani nemohla. Kmeny do velké míry připomínají dnešní formu Vladimira 518, veřejné osobnosti, která odkazuje na underground, ale zároveň je součástí oficiální kultury. Příkladem může být jeho odvolávání na léta strávená ve squatu, aniž by měl s dnešními squattery cokoliv společného. Subkultury tak v Kmenech působí dojmem něčeho původně živelného, dnes smířeně vyčpělého. Obvyklému klišé o tom, že subkultury už nejsou, co bývaly, se dalo změnou unavené třicátnické perspektivy a jiným výběrem témat docela snadno vyhnout. Předem dané parametry projektu a kurátorství Vladimira ale přirozeně otevřely cestu především tomu, co reprezentuje víc styl než názor.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
