Knížka IMAGO. Ty Trubko mohla být s trochou škrtání další Sestra

Už s prvními stranami prózy Lundiakové se ukáže, proč si v těžké konkurenci vysloužila pozornost. Z jejího příběhu o Houžvičce, chudé dívence z městečka na samém chvostu země, kde končí tratě, sálá překvapivě silná energie a radost z vyprávění. Chaotický jazyk autorky splétá dohromady anglicismy, archaismy a překvapivé reference (jako když se v malém kumbálku Houžvička utěšuje hraním Johna Calea). V přerývaném vyprávění nakonec vyjde najevo, že Houžvu dělí pár chvil od sametové revoluce a že IMAGO má ambici pokrýt život své hlavní hrdinky až po současnost, která má v knize těžce dystopický nádech.

Tytam jsou hájíčkovské výjevy z vesnice. Houžvička dávno neleze v noci po komínech se svým přiopilým tatínkem ani se nelíbá s klukem v kanadách pod stolem na punkovém koncertě. Teď tráví dlouhé noční směny v supermarketech a volný čas obětuje životu na sociálních sítích, dostupných jediným stiskem na své „touch-rakvičce“. Stejně to dělají všichni ostatní. Mezi lidmi se vlivem virtuálního žití a neustálého konzumování čehokoli šíří epidemie, jejíž příznaky jsou ohluchnutí, migrény, infarkt a hysterie. Rozrůstá se stejně rychle jako poblíž stojící business park, příznačně pojmenovaný Mordor. Vytlačuje starou zástavbu a s ní i všechno, co bylo schopno udržet paměť bez pomoci svítících krabiček. Houžvička, spolu s Jane a Kurtisem, kamarády z call centra, spisovatelem Jaktalem a synem Jáchymem, prchá před morovou ránou digitalizace.

Hana Lundiaková |foto: Nakladatelství Kniha Zlín

Lundiakové by se dal přičíst další plusový bod za to, že dokáže zaujmout aktuálním tématem. Kdyby se ve své angažovanosti nebála trochu víc si vymýšlet, skvěle by navázala na starší tvorbu Miloše Urbana. S příběhem ale bohužel autorka nedělá takové psí kusy, jaké umí s jazykem. Její kritika přeplácané současnosti plné facebooků, smartphonů, office center i předražených loftů pro melancholické milionáře nepřináší dost nového. Autorka se propadá k lamentu, aniž by se pokusila hledat hlubší souvislosti, a neříká vlastně o moc víc, než „já bych všechny ty počítače a internety zakázala“.

Největší překážkou pro čtenáře IMAGA je jeho neuspořádanost. Próza Lundiakové je plná zvláštních odboček, postav, které se objeví a zase zmizí, nepochopitelně umístěných kapitol. Chaotičnost může být působivá – to už dokázal Irvine Welsh v mozaikovitém Trainspottingu nebo Jáchym Topol v Sestře. U Lundiakové převládá pocit, že v nakladatelství Kniha Zlín si redaktoři dali pauzu. Rukopis románu přitom potřebuje škrtání jako sůl. Pryč měly jít lehce surrealistické mezikapitoly, které s příběhem souvisí jen občas, v drtivé většině jsou to záchvaty grafomanie. Trochu přísnější redaktor, nebo prostě někdo, komu alespoň trochu záleží na zlepšení potenciálu svého autora, by možná zkusil vyjasnit vztah první a druhé poloviny knihy. Tak, aby venkovská sociální pohádka byla lépe propojená s kritikou současného přebujelého velkoměsta.

I Topolově Sestře se v dobových ohlasech vyčítala nekoherentnost a chaotičnost. Nakonec se z ní stala kniha, která podává až znepokojivě přesné, sugestivní svědectví o své době. IMAGO. Ty trubko nejspíš další Sestrou nebude, ale svým originálním jazykovým pojetím i snahou popsat současnou atmosféru k tomu měla blízko. Je dobře, že porota Magnesie Litery připomíná autorku, která by jinak s velkou pravděpodobností zůstala ve stínu etablovaných kolegů. Pokud si zachová svou záviděníhodnou energii a zároveň najde někoho, kdo ji bude umět trochu lépe zkrotit, má česká literatura na příští Magnesie Litery o jedno velmi zajímavé jméno navíc.

Hana Lundiaková – IMAGO. Ty Trubko
Kniha Zlín 2014