Křižáček se podmanivě trmácí trudnou krajinou otcovské úzkosti

Rytíř se pomalu potácí krajinou, která evokuje středověk. Jeho pouť začíná útěkem synka, který se rozhodne přidat k dětské křížové výpravě. Otec se vydává na strastiplnou cestu, vyzbrojený vírou, mečem a pomalu chátrající výšivkou andělské chlapecké tváře se zlatými vlasy a modrýma očima. Pomalé trmácení lemují málomluvná setkání. Jejich význam je často úmyslně potlačený, enigmatický, přesto pozvolným plynutím filmových obrazů prosvítá jednotící symbolická linie – je jím pouto otce k synovi, motiv nevinnosti, která je neudržitelná, podobně jako je nezadržitelný tok času. Křižáček vypráví pod rouškou apartní historické road movie velmi univerzální příběh o smíření a pokorném přijetí vyměřeného údělu; o něčem tak prozaickém, jako je rodičovská úzkost ze ztráty milovaných dětí.

Úzkost v bílé

Symbolická rovina prostupuje i do krajiny, do níž je putování zasazeno. Ironické poznámky nad nemístnou převahou čisté bílé jsou projevem necitlivosti. Element duchovní čistoty, který byl ideovým pilířem dětské křížové výpravy, promítá Václav Kadrnka téměř do všech zastavení svého hrdiny. Křižáček není realistickým historickým příběhem, ale lyrickou metaforou, v níž neposkvrněnost hraje ústřední roli. Středověk se tak mění na zdroj volných estetických asociací, které se v předkamerovém prostoru přetvářejí na sled unikavých, volně povlávajících výjevů inspirovaných stejnojmennou poémou Jaroslava Vrchlického.

Z filmu Křižáček|foto: Sirius Films

Kadrnkův důraz na těžko popsatelnou záři obrazů, na kombinaci promyšlené mizanscény, výtvarně rámující kamery a nahodilých pohybů (například vlajících prostěradel) evokuje strhující wu-shu báseň Assassin tchajwanského mága Siao-sien Choua. Akademický ořez a výrazně kontrastní vizuál samozřejmě v kontextu české kinematografie nutně přivolávají srovnání s historickými poémami Františka Vláčila, opomíjen by však neměl být ani Ingmar Bergman a jeho středověké balady (především Pramen panny).

Právě velikost vzorů, mezi něž můžeme počítat i vliv mistra existenčního trmácení Bély Tarra, vrhá na aspirace Křižáčka dost nemilosrdné světlo. I když Kadrnka dokáže zkomponovat tichý, pokorný a působivý výjev, i když dokáže rytmus filmu podřídit repetitivní smyčcové truchlohře manželů Havlových, i když dokáže Karla Rodena přimět úpornost a smutek vyjadřovat jen jurodivými pohledy, Křižáček nikdy nevytvoří skutečně soudržný a magnetizující celek, který by udivoval vrstevnatostí metafor a hloubkou významu. Jeho spiritualita pramení spíše z režijní pokory, s níž Kadrnka komponuje jednotlivé výjevy, skvěle zvládnutého snímání a dodrženého konceptu, který nikdy nejde divákům naproti, ale ani se jim arogantně nenadřazuje ostentativní neproniknutelností.

Křižáček zkrátka ztělesňuje solidní a zvládnutý festivalový film, promyšlené autorské gesto realizované se zápalem a důsledností. V kontextu současné artové kinematografie může jeho lpění na klasických vzorech působit anachronicky. Přesto je Kadrnkův snímek dostatečně múzický na to, aby na velkém plátně nabídl dost podnětů k nevšednímu usebrání. Kritiku si zvolený koncept určitě zaslouží, povýšenecký výsměch a příkré odsudky ale nakonec mnohem více vypovídají o úrovni českého publika než o filmu samotném.

Hodnocení: 70 %
Křižáček. Václav Kadrnka, Česko, 2017, 90 min.