Krotitelky duchů marně vymítají přízrak vlastní zbytečnosti
Zkrocení ženského blockbusteru se Paulu Feigovi a jeho čtveřici hrdinek poněkud vymklo z rukou.
Krotitelé duchů Ivana Reitmana patří k emblémům 80. let. Nejen kvůli nezapomenutelnému logu a toxické titulní písni Raye Parkera, ale i proto, že v éře mužných hrdinů přišli s jiným typem velkofilmu o záchraně světa. Do hlavních rolí totiž Reitman neobsadil heroické idoly, ale schopné komediální herce, kterým na tělo napsal charaktery ryzích outsiderů. Tři parapsychologové se po vyhazovu z univerzity rozhodnou postavit na vlastní nohy a stanou se unikátní jednotkou bojovníku s paranormálnem, které záhy zachvátí celý New York. Plodné spojení komedie, hororu a trikového velkofilmu má dodnes silný náboj, přinejmenším pro generaci, která si ho, podobně jako já, spojuje s magií dětských kinozážitků.
Všechno kolem nové verze se zdá být tak akorát správně nastavené. Volba osvědčeného komediálního režiséra, jakým je Paul Feig, jeho rozhodnutí angažovat schopné komičky, a tak obrátit náboj, aby nová verze nebyla jen mechanickým překlopením té staré. Dokonce i marketingová kampaň, postavená čistě na vyvolávání nenávisti ve velmi sexistické a prudérní komunitě nerdů, vyznívala jako dobrý provokativní nápad a doprovod filmu, který nemusí skrblit sebevědomím.
Myšlenka, že Krotitelky přijdou s podvratnou zábavou a nabouráváním stereotypů ale bere rychle za své. Feigův třetí díl je příběhově pouze remakem jedničky a nad to nabízí jen pofidérní best of předchozích filmů, přičemž k vypůjčeným motivům nedokáže dodat nic nápaditého. Navíc Reitmanově schopnosti střídat různé typy nálad se není schopen s výjimkou úvodní viktoriánské scény ani přiblížit. Hororové pasáže rychle sublimují ve festivalu pitvoření a trikové sekvence namísto hravé světélkující „nehmoty“ a slizu starých Krotitelů nabízí jen bezmála béčkově přepálený digi-guláš.
Jistou záchrannou by mohl být kvartet hrdinek, ale talentované obsazení se od první chvíle topí v chlapáckých (sic!) pózách a afektovaném jekotu. Scénář jim nenabízí žádné extra životné hlášky a Feigova režie postrádá citlivější timing. Krotitelky sice chrlí věty s podobnou intenzitou jako slavné laserové paprsky, ale skoro vždycky míří vedle terče. Nabourávání genderových stereotypů vyznívá ploše ve filmu, který je vlastně jen přepóloval a nijak nezproblematizoval.
Ženy jsou teď schopné a aktivní, ideál maskulinní krásy, jakým je Chris Hemsworth, byl degradován do role nablblé mužské Barbie, které holky přičinlivě nadbíhají. Nic proti tomu nápadu. Jako skoro všechno kolem filmu má velký potenciál. A jako skoro všechno ve filmu vyznívá naprosto bezradně a do ztracena. Vzato do důsledku, tahle rošáda nedává žádný smysl, jen slouží k dalšímu přívalu pitvořivých scének bez podstaty. Pokud bylo Feigovým konceptem poukázání na to, že jakékoli stereotypy nejsou zábavné, měl natočit spíš komorní komedii než blockbuster za 150 milionů dolarů.
Na Krotitelkách duchů je špatně už to, že zakládají svou existenci na tezi „ženy mohou být v blockbusteru zábavné stejně jako muži“. Jakoby tohle přesvědčení mohlo vynahradit chatrný příběh a sterilní režii. Chvílemi se zkrátka zdá, že Paul Feig se na jeho dokazování tak úporně soustředil, že zapomněl úplně na všechno, co dělá velkofilm zábavným. Namísto manifestu ženské síly, dissu hollywoodské misogynie a internetového sexismu tak sledujeme spíš partu hrdinek, které si nadšeně nabíhají na vidle hospodských žvástů o uječených babách, které o chlapa nezakopnou. Bohužel, na tomhle výjevu není směšného vůbec nic.
Hodnocení: 30 %
Krotitelé duchů (Ghostbusters)
Paul Feig, USA, 2016, 117 minut.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
