Lázeňský šmrnc 1: Být psem, být bohem

Naším zahajovacím titulem se stal vítěz loňské Velké ceny z festivalu v Benátkách, důsledně minimalistický snímek Toulaví psi jednoho z nejvýznamnějších asijských tvůrců současnosti, Tchajwance Tsai Ming-lianga. Jeho existenciální studie lidské vytrvalosti – sledující ve dvou oddělených aktech osudy otce dvou dětí, který se živí držením reklamních poutačů – představuje další vývojovou fázi režisérova unikátního režijního stylu. Ten stojí na dokonale propracovaném předkamerovém prostoru, zahrnujícím více plánů, a extrémně dlouhých, často statických záběrech, jež nám dávají takřka fyzicky zakoušet plynutí času.

Elipticky vystavěný film, který záměrně rezignuje na jakýkoli tradiční model vyprávění, je prvotřídní lekcí v pozorovatelství – důležité jsou tu drobné postřehy, nenápadné všední situace, proměnlivé nálady a zdánlivě nepodstatné momenty spojené s námahou či krátkodobým uvolněním. Každý obraz tu ohromuje skvělou kompozicí i prací se světlem či barvou, každý rám má potenciál vrýt se trpělivému, soustředěnému divákovi hluboko do paměti. Centrální jedenáctiminutový (!) záběr, který jsme si v duchu režisérovy filmografie překřtili na „chuť zelí“, jako by na plátno sestoupil z jiné galaxie.

Toulaví psi jsou distancovanou a zároveň hluboce emotivní meditací nad ubíjející a bezvýchodnou rutinou života lidí na okraji; lidí, kteří přebývají v boudách s promáčenými, „uplakanými“ zdmi a kteří si stejně jako psi občas značkují svá teritoria. Je to víc báseň než sociální či politický komentář – Tsaiova náročná poezie se sice obejde bez hudby, ale nechybí v ní enigmatičnost ani smysl pro ponurý absurdní humor.

Čtěte také

Sám Tsai Ming-liang na loňském ročníku festivalu v Benátkách zavdal příčinu ke spekulacím, že jde o jeho poslední film. Pokud odhlédneme od smutné podstaty tohoto sdělení, musíme jedním dechem dodat, že díky tomuto mimořádnému tvůrci se kinematografie v posledních dvaceti letech posunula do dříve netušených dimenzí.

Stejně jako loni máme nicméně silný zážitek z úvodního filmu, naředěný zkušeností, která je problematická i cenná zároveň – čelní střet s dílem fanatického, vlastní vizí opojeného tvůrce, který během dvanáctiletého natáčení postupně ztrácel cit pro míru i soudnost. Večerní projekce bezmála tříhodinového černobílého opusu Je těžké být bohem svérázného ruského režiséra Alexeje Germana (který se premiéry bohužel nedožil, a dílo za něj dokončila manželka a jeho syn) mohla u citlivějších jedinců spustit nemalé střevní či mentální potíže.

Z filmu Je těžké být bohem |foto: LenFilm Studio

Snímek natočený volně podle předlohy bratří Strugackých (např. Tarkovského Stalker) pojednává o skupině vědců, kteří mají pomoci ve vývoji lidem na blízké planetě Arkanar, jež se momentálně nachází v historické etapě středověku. Nadějný námět German uchopil jako nekonečnou, surově repetitivní tirádu, v níž se groteskně pitvořivý naturalismus potkává s jalovými prostopravdami a naivitou.

Jeho režie není příliš objevná ani originální: jen legračně manýristická (opakující se pohledy deviantních typů do kamery, neustálý zběsilý šerm prstů, rukou a předmětů v obraze) a chvílemi až toporná (snaha „zpestřit“ vizuál deformací rybím okem apod.). O mrtvých jen dobře, a tak jednomu z nejposedlejších ruských tvůrců alespoň udělujeme cenu za nejmazlavější film roku a nejhezčí středověkou masku Predátora ever. Pokud by hlavní roli Dona navíc hrál Vladimír Menšík nebo Josef Hlinomaz, byli bychom asi ještě vstřícnější.

O tom, proč zatím asijským filmům dáváme jedna a proč zažíváme denní festival ohňostrojů, se zítra rozepíše Vítek. Před další sérií projekcí polykáme jedno balení černého uhlí denně a trénujeme jazykové i bruslařské piruety. Brrap.