Lázeňský šmrnc 6: Ruské monstrum Leviatan
Politice na festivalu neutečete. V horším případě má formu jalových debat o tom, zda má cenu zvát do Karlových Varů násilníka a antisemitu, eventuálně podobu státníků znechuceně migrujících ze sálů. V lepším případě má formu filmu, který si zaslouží přízvisko monstrózní.
Politickou středu jsme zahájili po africku. V současnosti nejvyhlášenější režisér černého kontinentu Abderrahmane Sissako natočil film o nástupu radikálního islámu ve městě Timbuktu. Stejnojmenný poetický snímek těží z jemného jazyka náznaků a civilně stylizovaných epizod, v nichž se denní koloběh života malijské společnosti ocitá v kleštích náboženské ortodoxie a brutality moci.
Vykonavatelé práva šaría nicméně nejsou vylíčeni jako nelidská monstra. Sissako je vyobrazuje se špetkou ironie a porozumění. O to naléhavější pak Timbuktu je – zachycuje svět, kde si muslimové částečně naslouchají, ale to na brutálních následcích střetu běžných lidí s radikály nic nemění. Režisérova schopnost vyprávět baladický příběh pomocí subtilních náznaků, působivých zlomků a srozumitelných, avšak nebanálních metafor je s ohledem na téma obdivuhodná.
Scéna, v níž místní chlapci hrají „zapovězený“ fotbal s imaginárním míčem, vypovídá o následcích fundamentalismu a nezlomnosti ducha víc než hodiny zpravodajských spotů (a navíc to byl prokazatelně záživnější fotbal než večerní klání Holandska s Argentinou, zatím nejhorší „vyprázdněná narace“ festivalu).
Zmíněná monstrózní událost se nicméně odehrála později. Ruský tichošlápek Andrej Zvjagincev ve Velkém sále trochu plaše uvedl Leviatana, film, který z Cannes vyprovázela pověst prvořadé události i cena za scénář. A vzhledem k tomu, že na Riviéře se nenaděluje za zásluhy, byla na místě vysoká očekávání. Leviatan je ještě překonal. Zvjagincevův scénář je bez debat mistrovským, komplexním a literárně vybroušeným dílem, které vyvážeností psychologické složky a společenského přesahu evokuje klasická díla ruské literatury 19. století.
Příběh střetu obyčejného člověka s mašinérií moci, kterou zastupuje odulý starosta, situuje Zvjagincev na Kolský poloostrov, do nehostinné krajiny plné skal, mokřadů a rozkládajících se pozůstatků lidské přítomnosti. Leviatan je jedním dechem univerzální i palčivě současný, intimní i otevřeně politický. Unikátní rovnováha pramení jednak ze Zvjagincevovy schopnosti proniknout hluboko do nitra postav a film zkomponovat přesně jako symfonickou skladbu, v níž má každý obraz promyšlené místo, jednak z neotřelé schopnosti zachovat si ironický odstup a vyhnout se lákavé manipulaci.
Hrdina Kolja není modelovou obětí a film nezkouší vytvořit lidového mučedníka (těch má ruská kultura nadbytek). Zvjagincev věnuje nejvíc pozornosti jeho rodině a blízkému okolí. Leviatan tak nabízí drsnou romanci i alkoholem načichlý komunální humor. Postavy před morálním chátráním unikají k bezedné láhvi vodky a svérázným rituálům, v nichž se zrcadlí potměšilá distance malého člověka od systému.
Odstup mizí ve chvíli, kdy se obyčejný člověk začne brát za svá základní práva. Pokřivenost výkonné moci zobrazuje Zvjagincev s neobvyklou adresností, přitom se mu ale daří vyvarovat se jakékoli přepjatosti. Leviatan skepticky komentuje zdevastovanou společnost, v níž se elity cynicky odřízly od světa pod sebou a zpupně se utvrzují ve vlastní nedotknutelnosti, jako by jim byla propůjčena samotným bohem. Svazek církve a moci tu má v podstatě středověkou formu zištného posvěcení svrchovanosti panovníka.
Zvjagincevův dvorní kameraman Mikhail Krichman zasazuje hrdiny do sousedství chátrajících objektů, koster věcí i živočichů, doprostřed chladně netečné krajiny, která nakonec pohltí i největší bezpráví. Zlověstný biblický motiv mořského monstra Leviatana odkazuje jedním dechem k aktuální situaci i k odvěké sudbě člověka zápolit s nesvobodou. Andrej Zvjagincev brilantně navazuje na tradici ruské kultury, která propojuje psychologickou komplexnost s funkcí politického fóra, otevřeně reflektuje klíčové otázky morálky, a přitom zůstává zdrcujícím způsobem vzletná, nemilosrdná a krásná.
Leviatan jako skutečný „velký film“ připomíná i sílu gesta, jímž se tvůrce dává všanc moci hlasitým komentářem poměrů. Doufejme, že se na „Zvjagiho“ právě neřítí nějaký osobní balvan v podobě dotčeného papaláše. S chutí si počkám, zda i jeho další film zafinancuje ruský státní aparát.
Pokud ano, bude to dobrá zpráva.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
