Lincoln: Příliš blízko velikánovi
Ve svém novém filmu Steven Spielberg ukazuje, s jakou filmařskou brilancí a promyšleností dokáže přeměnit historické události na hladký a soudržný mytický svět, který v každém ohledu drží pohromadě a brání se relativizaci.
Životní příběh 16. amerického prezidenta Abrahama Lincolna je jedním ze základních kamenů americké demokratické tradice a v neradostné současnosti patří celkem pochopitelně k historickým etapám, k nimž se tamní kultura rituálně navrací. Zatímco nejapný filmový pokus přeměnit Abea na akčního hrdinu v Abrahamu Lincolnovi: Lovci upírů stojí tak za pobavený úsměšek, Spielbergův velkofilm pochopitelně patří k velkým filmovým událostem sezny.
Klasik americké kinematografie se zaměřil na události kolem schvalování 13. dodatku ústavy a konce občanské války. Lincoln není soustředěným biografickým vyprávěním, ale dramatizací klíčové politické epizody – osobnost a intimní život prezidenta (vztah se ženou Molly i dvěma syny) tu tvoří jednu z linií vedle napjatých rozprav kongresu o převratném kroku, jakým zrušení otroctví jistě bylo, a také zákulisních machinací, během kterých tajná jednotka Lincolnových nákupčích uplácí liknavé demokratické oponenty, aby výměnou za nějakou tu útulnou „trafičku“ řekli yay namísto nay.
Pokud se na Lincolna podíváme jako na filmařinu, nelze než konstatovat spielbergovský perfekcionismus. Každá část vyprávění, každý motiv i odbočka zapadá na své místo. Výjevy z prezidentova života zachycují laskavého, ale odhodlaného muže, kongresové bouře přinášejí politické napětí, korupční epizodky zase burleskní humor.
Dlouhé monologické nájezdy kamery oživuje svižný rytmus komických scén a nápadité střídání různých dějových plánů. I klasickou vážnou látku dokáže Steven Spielberg uchopit se známým citem pro načasování a finesu (výtečná je např. dlouhá scéna, v níž osazenstvo Bílého domu čeká na telegrafickou zprávu o výsledku bitvy u města Wilmington).
Pokud se však odtrhnu od krásných a klasické umění evokujících záběrů a soustředím se na významy, není Lincoln víc než obrozeneckou legendou o americkém velikánovi. Začíná to u struktury vyprávění: napřed tu máme hrdinu zakoušejícího nerovnováhu světa, následně snové osvícení, dlouhou nápravu a v závěru barokizující smrt, v níž se život stává temnotou a mučednicky pokrčené prezidentovo tělo uprostřed něj září. Neznamená to však, že Lincoln je monumentem bez života. Daniel Day-Lewis ho s fascinujícím perfekcionismem uchopil v niterných detailech jako pomalou, rozvážnou, rozšafnou, nekonečně laskavou, přesvědčenou a do morku kostí přesvědčivou otcovskou figuru.
Spielberg však k Lincolnovi přistupuje jako k posvátnému objektu, jehož auru zdůrazňuje především divadelní práce se svícením a rámováním tváře v záběrech (kamera Lincolna často spíše portrétuje než „prozaicky“ snímá – i dějiny tu připomínají elegantní tableau vivant). Intimní výjevy, v nichž se prezident dohaduje s první dámou, jsou teatrálně provázeny bouřením živlů. Lincoln přitom není jen zvěstovatelem velkých myšlenek.
Se sousedskou nonšalancí trousí jadrné anekdoty, dává najevo emoce, nikdy nejde daleko pro konejšivé slovo a scénou se pohybuje s lehkostí anděla. Je to zkrátka mistrovská mytizace, která se nebrání lidským slabostem, nikdy je ale nenechá narušit koherentní auru „velkého člověka a státníka, tatíčka národa“ (či dokonce poloboha, jak říká Molly Lincolnová).
Zrušení otroctví je inscenováno jako epické divadlo, v němž proti sobě stojí „důstojní, ctihodní a féroví“ abolicionisté (jimž dominuje dojemně žlučovitý „dědek-dobrák“ Stevens v podání Tommy Lee Jonese), „bezpáteřní, hysteričtí a tmářští“ demokrati, mezi nimi zmateně přebíhá několik názorových chameleonů, přičemž na celé drama dohlíží unanimní chorus amerických občanů z galerie kongresu. Dobro a zlo jsou jasně vymezeny, motivace netřeba hledat, otázky netřeba klást, neboť Lincoln je filmem důmyslně rétorickým (netáže se, vázanou řečí sděluje pravdy a hájí správné hodnoty).
Není zde místo pro pochyby. V Lincolnovi je cítit americký odpor k demytizaci a oddaná láska k ikonám. Přijetí dodatku tak může být s nápadnou sebestředností prohlášeno za největší událost 19. století (ačkoli otroctví bylo v té době ve valné většině civilizovaného světa roky minulostí), osvobozená černá žena může prohlásit, že bude „národu matkou“, prezident se může posmrtně symbolicky proměnit ve věčný plamen a Spielbergův film se může vyhnout všem opatrně vznášeným námitkám (byl Lincoln přesvědčený o rovnosti ras, nebo jen o rovnosti před zákonem?) a morálním dilematům typu „existuje dobrá a špatná korupce?“ a „lze dosáhnout dobra špinavými triky a přitom zůstat čistý?“.
Zatímco nad machinacemi v realistických politických dramatech se současný divák pohoršuje jako nad „svinstvem“, Lincoln může i přes švindly být nejryzejším mužem Ameriky. Ovšemže. Je totiž vyslancem pravdy a momenty, kdy ohýbá demokracii, jsou ve filmu pojednány rozverně jako vypečená komunální satira.
Když se pak prezident vzdaluje chodbou Bílého domu vstříc osudnému představení ve Fordově divadle, dere se na mysl podobně pojatá scéna z filmové satiry Byl jsem při tom. Ironické pousmání nad tím, jak vedle žehrání nad špínou politiky měníme občas smrtelníky na bohy.
Nepopírám, že Lincoln si na rozdíl od mnoha „pochybných bůžků dějin“ úctu bez pochyby zaslouží a že mu ji Spielberg prokazuje náročnými a výsostně filmovými prostředky. Výsledek připomíná gigantický pomník, se kterým se jen obtížně vede jakýkoli jiný dialog než symfonie obdivných vzdechů. Nejlépe tento „lincolnovský paradox“ vystihl Lev Nikolajevič Tolstoj: „Jsme stále příliš blízko jeho velikosti“. Ve Spielbergově opusu to platí doslova a do písmene.
Hodnocení: 65%
Lincoln
Steven Spielberg, USA, 2012, 150 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
