Lucy se žene za stoprocentní ztrátou soudnosti

Ačkoli si většina mladších diváků bude francouzského „auteura“ možná řadit do škatulky „ten chlap, který nám přinesl Taxi, Kurýra a 96 hodin“, je dobré připomenout jeho formálně ambiciózní počátky ve fotogenickém období cinema du look a nezapomínat na několik klíčových žánrových počinů z první poloviny 90. let, které vzácně kloubily náročnější prostředky a divácky vstřícnou podívanou. V poslední době klade Besson ve své tvorbě stále větší důraz na emancipované a výjimečné hrdinky, motiv, který ho provází přinejmenším od Brutální Nikity.

V jeho filmografii těžko nalezneme film tak okázale ambiciózní, extravagantní a kreativním způsobem chaotický jako Lucy. Když Besson některým zmateným kritikům poslal již legendární přípis, že jeho nový snímek je třeba v první části číst jako Leona, ve druhé jako Inception a ve třetí jako Vesmírnou odyseu, bylo na místě ptát se, zda zešílel, nebo má natolik zvrhlý smysl pro humor. Lucy naznačuje, že svou radu mohl mínit zcela vážně.

Scarlett Johansson ve filmu Lucy|foto: oficiální Facebook Lucy

Příběh „blbé blondýny“, která se omylem připlete do brutálního drogového obchodu a vlivem experimentální substance odemkne skrytý potenciál svého mozku, skutečně bizarně těká mezi thrillerem, paranormální sci-fi a výletem za hranice navyklého vnímání času a prostoru. Ono těkání je charakteristické především manýristickým režijním stylem, který občas zavání sebeparodií – např. když bezbrannost hrdinky Besson zdůrazňuje návodnými prostřihy na dokument o lovených antilopách.

Lucy přepíná mezi modelem akční podívané, v níž běží časové limity, hrdinka se přemisťuje a čelí útokům nevybíravého drogového bosse, a mezi kontemplacemi o tajemstvích lidské mysli. Vědecké monology nese na bedrech Morgan Freeman jako profesor Norman, který akční děj přetíná svými přednáškami. Těžko soudit, do jaké míry myslí Besson onu populárně-naučnou stránku Lucy vážně, ale přinejmenším fakt, že Freeman při svých promluvách nepoužívá hélium, jasně naznačuje, že podobně jako film má i divák vážně přepínat z modu hledění do modu přemýšlení.

Zatímco v případě akčních výplní není třeba zbytečně pochybovat o Bessonově schopnosti rozhýbat plátno a držet dokonalou kontrolu nad každým střihem a úhlem, v případě vědeckých intermezz se ocitáme na půdě chaotického bobtnání. Lucy otevírá další a další otázky, pokouší se věcně argumentovat obrazem a vytvářet dojem, že proniká do neprobádaných hlubin lidského nitra, ve skutečnosti veškerá její přesvědčivost spočívá v tom, že nepostojí na místě, diváka neustále zahlcuje podněty a uhrančivými pohledy Scarlett Johansson. Kupředu tuhle podívanou netáhne vidina výletu do neznáma, ale naopak ten nejjednodušší mechanismus: zvědavost, jaké další „skills“ se hrdince odemknou s dalšími procenty využité mozkové kapacity.

Scarlett Johansson ve filmu Lucy|foto: oficiální Facebook Lucy

Závěrečný průlet myslí a časoprostorem, který cíleně cituje Vesmírnou odyseu (včetně jakési USB verze notoricky známého obelisku), je zkomprimovanou verzí celého filmu: nedává valný smysl, nevede k žádnému zamyšlení, je prostě a jen zábavně bizarní. Lucy a její výkonný mozek obývají tekuté univerzum, které by v době před Matrixem bylo manipulací s fyzikálními zákony a schopností měnit komunikační toky jistě revoluční.

V současné době, kdy si dobré blockbustery lámou hlavu s tím, kterak plně zúročit 10 % dostupné mozkové kapacity svých diváků, působí lačné a zmatené těkání po zbylých devadesáti spíš jako naprostá ztráta soudnosti. Někteří filmaři ale i soudnost ztrácejí s odzbrojujícím nasazením. Besson mezi ně rozhodně patří.

Hodnocení: 60 %
Lucy. Luc Besson, Francie, 2014, 90 minut.