Maloměstský western Místa se rozpadl do křeče a topornosti

Po nějakém čase stráveném s uzavřeným a nejistým Adamem (Vladimír Polívka), který kdesi na severu Čech pucuje majitelům aut přední skla na benzínce, suverénním kudrnáčem Markem (Jan Cina), který je tím, kdo společně trávený čas řídí, a jejich novou známostí – problémovou femme fatale Annou (Johana Matoušková) je člověk dokonale zmatený. Devatenáctiletí kluci mluví jako unavení třicátníci, kteří se berou moc vážně, a každou chvíli se vyloupne scéna, kterou jako by film na diváka pomrkával a upozorňoval na svůj ve skutečnosti nevyužitý kultovní potenciál. Tančí se tu na hudbu z Pulp Fiction, úsečně odsekává a konverzuje o vztazích v opuštěných kostelech, málokterý moment ale působí nenuceně.

Záměru natočit výpověď kluka dospívajícího v devadesátkách, řízlou žánrovým setkáním s odvrácenou stranou severních Čech, podkopávají nohy už Štindlovy stylizované dialogy, se kterými si zbytek týmu nedokázal poradit. Řečové figury, kterým by bylo lépe na papíře, herci nezvládají pronášet. Johaně Matouškové a Janu Cinovi umožňuje scénář být uvolněnější než Vladimíru Polívkovi, přesto všichni společně upadají do kolektivní křeče. Postavy, které většinu času vykazují znaky neživotných, částečně žánrových typů, by měl potíž oživit leckterý herec, z ústřední trojice se to nejvíc daří Johaně Matouškové. Film navíc budí dojem, že je upovídaný a příliš úsporný zároveň. Literární dialogy střídají příliš tichá místa, vzniklá nejspíš odstraněním voiceoverů hlavního hrdiny, které měly příběh držet pohromadě. Tvůrčí tým se jich rozhodl zbavit a jít cestou menší doslovnosti.

Čtěte také

Hlavní hrdina, introvertní Adam je tak podivně zamlklý a těžko by se hrál i lepšímu herci, než je Vladimír Polívka. Člověk se místo prožívání příběhu spolu s ním většinu času spíš dohaduje, co mělo to či ono znamenat, ve druhé části už je pak zoufalý, podobně jako filmový hrdina, jen ne ze stejného důvodu.

Z filmu Místa|foto: CinemArt

Místa nezvládají přemíru pocitů vyprávět v náznacích – jako například letos u nás bohužel neuvedené Palo Alto debutantky Gii Coppoly, která podobně jako její příbuzná Sofia Coppola sdílenou zkušenost z pocitů v dospívání málokdy navozuje pomocí slov. Štindl se Špačkem po seškrtání scénáře neproměnili film na impresivní koláž schopnou vyprávět obrazem, která se může opřít o silně vystavěnou atmosféru. S mnoha vytrhanými zuby scénář zároveň nemůže být dobrým základem ani pro popisné, ale osobité vyprávění kluka, který trčí na místech nudy a zmaru, zatímco v devadesátkové Praze dávno začal dlouhý mejdan. Pokusy o náznakovost tak vyznívají spíš zkratkovitě, scény, ve kterých se dlouze mluví, se pak ve společnosti úsečných částí zdají přepjaté a užvaněné.

Zjevná roztříštěnost filmu, který má na české poměry vynikající kameru, padnoucí hudbu a typově přesně nacastované herce, může být daná i vlivem hned několika silných osobností na jeho výslednou podobu. Kromě Radima Špačka, na kterého podle jeho slov zbylo především vedení herců, a Ondřeje Štindla se na podobě filmu výrazně podílel kameraman Jaromír Kačer a producent Vratislav Šlajer. Stejný tým natočil před několika lety podle Štindlova scénáře osobitý normalizační thriller Pouta. Už tento film ozřejmil Štindlův sklon vkládat podobně elaborátní repliky do úst všem svým postavám bez výraznějšího odstínění jedné od druhé.

Při sledování Míst ruší ještě víc. Když v druhé polovině filmu nabyde vyprávění rozměrů žánrové podívané o proměně chcípáka v aktivního hrdinu, přestane být film jen toporný a začne být silně nevěrohodný. Ve scéně, kdy Annin otec zastrašuje Adama, může divák žasnout nad přepjatým monologem Jiřího Štrébla a celkovým designem scény, která křečovitě upomíná na postupy thrillerů.

Z filmu Místa / Places|foto: oficiální Facebook filmu Místa / Places

90. léta ve filmu žánrovost výrazně nepodtrhují, příběh by se mohl beze změn odehrávat i dnes. Jednotlivá místa, na která odkazuje název, film nepoužívá víc než jako kulisu. Umístění scén do opuštěných továren, kostelů a rozvalin nebo působivé průlety ulicemi Ústí jsou příznačné spíš pro dnešní dobu, která si po divokých 90. a apatických nultých letech snad začíná znovu uvědomovat význam všeho lokálního.

V samotném závěru příběh překvapivě popře předchozí bezvýchodnost zklidňujícím pocitem možnosti změny. Mírní tak i poslední zbytky naléhavosti, kterou do té doby těžkopádnost filmu nepřehlušila. Místa nakonec skutečně vynikají jen díky skvělé Kačerově kameře. Spekulovat o tom, jaký film mohl být, je zbytečné, zdá se ale, že se rozpadl v průběhu vzniku.