Mediální zviditelňování skrze Cenu Jindřicha Chalupeckého. Po šamanské kontroverzi k apolitické profesionalitě

3. únor 2017

Sotva se trochu zapomnělo na diskuze o kontroverzích vítěze posledního ročníku Ceny Jidřicha Chalupeckého, už se soutěž přihlásila o pozornost ohlášením finalistů pro příští rok. V posledních ročnících se jí daří vstupovat do mediálního prostoru daleko výrazněji než kdy dřív. Prezentace prestižního ocenění pro mladé výtvarné umělce zřejmě představují nejsledovanější kanál, který o umělecké scéně dává vědět široké veřejnosti. Kromě finanční podpory a zprostředkování výhod k další profesionální produkci je Cena atraktivní právě jako příležitost ke zviditelnění.

Při vyhlašování pětice letošních finalistů hodnotil Ondřej Chrobák společně s Markem Pokorným stav Ceny jako nejlepší v její dosavadní historii od vzniku v roce 1990. Aktivity Ceny se skutečně vyvíjí. Jako by usilovala o odklon od jednostranné úlohy stanovit principem soutěže jediného laureáta a směřovala k širšímu působení. Sama ředitelka CJCH Karina Kottová ve své úvodní řeči tematizovala problematičnost soutěže jako formátu pro hodnocení umění. Podotkla dokonce, že dnešní doba vybízí spíš k solidaritě a vzájemné spolupráci.

I na četných událostech, doplňujících paralelně v průběhu roku harmonogram soutěže, je vidět, že CJCH nechce být jen aktem udílení jedinečného postu, ale soustředí se i na edukativní činnost, propojování českého prostředí se zahraničím, decentralizaci kulturních aktivit mimo hlavní město a zapojování širšího okruhu umělců. Například pro sérii promo videí s titulem Nabíjíme cenu byli osloveni autoři napříč scénou. Prostřednictvím akcí se zlatou trofejí pro vítěze shromažďovali kolem ocenění jakýsi symbolický kapitál. Některá ze série gest se dají chápat jako akty pomyslné kolegiality, některá naopak působí kriticky.

S těmito sebereflexivními tendencemi soutěže však poněkud kontrastují ty nejvíce exponované momenty, mezi které patří i vystupování loňského vítěze Matyáše Chocholy. Jakou v tomto případě média zprostředkovala zprávu o stavu umění? Pokud odhlédneme od množství uměleckých realizací nebo samotné instalace na výstavě finalistů a budeme se soustředit na to, co má laický divák možnost vnímat prostřednictvím rozhlasu, televize a internetu, vykrystalizuje nám groteskní obraz nespoutaného umělce, bořícího bezhlavě tabu korektnosti. Chocholova „kontroverznost“ přitom směřovala zejména k dráždění zvýšené citlivosti vůči projevům machismu. V porovnání s několika předchozími ročníky, kdy jsme jako laureáty vídali spíše umělce-intelektuály, pokoušející se jasně formulovat své názory a srozumitelně komunikovat s veřejností, se vynořuje nespoutaný šaman, který sice přímočaře provokuje, ale neformuluje žádné jasné stanovisko.

03740785.jpeg

Kritikové Chocholova vystupování jsou v diskuzi osočováni z toho, že nepochopili meta rovinu, která se v jeho nadsazených performativních projevech vyskytuje. Kdo umělce osobně zná, obhajuje jeho strategii jako subverzivní provokaci. Na co přesně má taková provokace poukazovat a co je jejím smyslem překračujícím rovinu samoúčelnosti, je těžké si domyslet. Má působit jako karikatura muže-umělce zaklínajícího se sebevědomými pravdami o životě a úspěchu? A kolik z této nadsázky odkryje divák sledující ČT art během ceremoniálu udílení ceny? Nakolik je tento performativní mód srozumitelný a do jaké míry pro diváka představuje to, co vidí a slyší, doslovnou zprávu o stavu současného umění? Ve sdíleném mediálním prostředí se šokování stává lacinou marketingovou strategií. Svrchovaná pozice umělce, symbolicky osvobozená od nutnosti obhajovat smysluplnost svého jednání nebo širší názorové zázemí, se ocitá na vodě.

Organizátoři Ceny Jindřicha Chalupeckého jsou přitom v pozici zprostředkovatelů určitých možností soutěže, kteří nemají pravomoci ani není v jejich zájmu jakkoliv regulovat projevy jejích účastníků. Nemohou hájit ani kritizovat. Případ loňského laureáta je pak v důsledku zcela nezáměrnou institucionální kritikou upozorňující na rozpory mezi nabízenými možnostmi mediální prezentace a jejich reálným zužitkováním v konkrétním případě.

Čtěte také

CJCH to působí více škody než užitku, protože jakákoliv debata o působení umění na svět kolem sebe je najednou strhávána do bláta bazálních diskuzí zahrnujících otázky typu: Mají být umělci těmi, kdo se vyjadřuje ke společenským nebo politickým otázkám, nebo mají být raději figurami uzavřenými ve svém vlastním autonomním světě?

Mezi letošními finalisty bohužel nenajdeme angažovaného umělce s výrazně vyprofilovaným společenskokritickým smýšlením. Také se ale asi mezi nimi stěží najde autor, který by ve své schopnosti názorově štěpit výtvarnou scénu dokázal zapůsobit podobně jako loňský laureát. Zdá se, že tu není osobnost, které by bylo vlastní bezhlavě bořit pomyslná tabu.

Příležitost mediální pozornosti však může jednomu vždycky dodat kuráž. Zbývá pak jen doufat, že napříště takové zviditelnění neskončí jen jako prázdná forma.

autor: Alžběta Bačíková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.