Mies van der Rohe Award: Nejlepší dnešní stavby nechávají vyniknout své okolí
Průřez historií ceny udělované od roku 1988 autorům nejlepších evropských staveb prozrazuje dobové architektonické tendence včetně návrhů anonymně vyhlížejících budov na přelomu tisíciletí, které se někdy přisuzují zmatení danému rozšířením digitálních technologií. Přehledu současných čtyřiceti nominovaných projektů dominuje pokrizový trend citlivosti k okolí – dobrá dnešní stavba nesóluje, ale tvoří město.
„Když vstoupíte do předsálí výstavy, uvidíte krátkou expozici proslulého pavilonu od Miese van der Roheho v Barceloně, to je úvod k výstavě,“ říká teoretička architektury a šéfredaktorka nakladatelství Zlatý řez Jana Tichá o pavilonu, který Mies van der Rohe navrhl pro světovou výstavu v roce 1929 a který byl později zbourán. V 80. letech se ve Španělsku podařilo postavit jeho repliku a založit nadaci, která podporuje evropskou architekturu udělováním ceny, jejíž letošní nominované stavby zabírají většinu plochy výstavy.
V prvním ročníku soutěže zvítězila malá budova banky ve Vila do Conde v Portugalsku prozrazující postmoderní tendence rozbíjet modernistickou souměrnost, začátkem 90. let pak vyhrály dvě technicky náročné londýnské stavby – letiště ve Stanstedu od Normana Fostera a terminál nádraží Waterloo, kam přijíždějí eurovlaky.
„V dalších letech se uplatnily střízlivé a elegantní stavby, francouzská Národní knihovna v Paříži, v roce 1998 Kunsthaus v Bregenzu. Obě ty budovy mají něco společného, v estetice lehkosti, translucence – průsvitnosti spíš než průhlednosti. Jsou to stavby, které naznačují příchod úplně jiné modernity, spíše supermodernity. Myslí se tím jasné tvary vymezené pláštěm, který není úplně ostře definovaný. Působí to potom jako proměnlivé světelné objekty ve městě. Je to trend, který byl na přelomu tisíciletí velmi typický – v době, kdy se internet začal stávat běžnou věcí a kdy už bylo jasné, že se svět dramaticky mění, ale ještě nám nebylo jasné, co to bude,“ říká Jana Tichá.
I kongresová síň ve španělském San Sebastianu, laureát ceny z roku 2001, podle ní připomíná „měňavou amébu“, proměnlivou a nejistou, kontejner, kde se může skrývat cokoliv. „Najednou typologicky nepoznáme, co ta budova může být, jestli je to galerie, knihovna, škola, tělocvična, letiště, ... Nevíme. Myslím si, že vliv digitálních médií tam opravdu je patrný, najednou se potřeba symbolické reprezentace ve společnosti vytratila, jako by ty budovy měly začít hrát úplně jinou roli, jen volně vymezovat prostor. Taky to souvisí s dostupností materiálů, se změnou technologií – třeba dřív by nebylo možné v tak velké ploše pokrýt fasádu sklem… Ty technologie by ale nevznikly, kdyby po tom nebyla poptávka.“
Další výrazný trend – otevírání budov do prostoru – je patrný u budovy holandské ambasády v Berlíně z roku 2005 i v případě vítěze ceny z roku 2009, opery v Oslu, kterou můžete celou pěšky přejít cikcak po střeše.
Porota uděluje cenu zpravidla stavbám financovaným z veřejných peněz jako projev víry v demokracii a její schopnost na základě konsenzu produkovat kvalitní architekturu. Současná pětice nejvýše oceněných staveb v čele s laureátem z Reykjavíku, koncertním sálem Harpa, ukazuje příklon poroty ke stavbám, které proměňují svoje často původně zanedbané okolí, propojují dosud nepropojené části měst nebo pomáhají sdružovat veřejnost. „Tohle je silný trend, mnoho z oceněných staveb nejsou jen budovy, ale třeba úpravy prostranství. Je tu tendence obecně v architektuře, aby budova nebyla izolovaný estetický objekt, ale aby byla zároveň nějakým nástrojem pro různé lidské aktivity, aby spíš než monumentem byla instrumentem, aby byla spíš situačně zapojená do textu města, než aby vytvářela estetickou situaci.“
Reykjavický koncertní sál Harpa je součástí plánu, který má revitalizovat východní část městského přístavu a zlepšit spojení mezi ním a centrem města. Islanďané stavbu nové dominanty ve městě podporovali i přes rozjetou hospodářskou krizi, cena tak má tedy směřovat i k veřejnému konsenzu, na základě kterého Harpu v Reykjavíku dostavěli. „Budova vznikla ve velice úzké spolupráci architektů a výtvarného umělce,“ doplňuje další nezvyklý aspekt stavby Jana Tichá. „Olafur Eliasson navrhl unikátní fasádu z barevného skla, která funguje jako měňavý záhadný objekt u moře. Je to docela unikátní situace od samého začátku – to, že architekti od počátku spolupracovali s kolegou z oblasti vizuálního umění, který je plnohodnotným spoluautorem budovy.“
Ve čtvrtek 15. ledna od 18.30 hodin představí v prostoru KORZO ve Veletržním paláci svou práci Louis Becker, partner kanceláře Henning Larsen Architects a spoluautor vítězného projektu Koncertní síně Harpa v Reykjavíku.
Signifikantní je pro poslední trendy v architektuře nominace dánského projektu Superkillen, úpravy veřejného prostoru v části Kodaně obývané sociálně slabšími vrstvami a mnoha čerstvými imigranty. „To, co vzniklo, je příklad participativního návrhu, v průběhu navrhování se architekti dotazovali obyvatel, co by rádi ve své čtvrti viděli, jak by ten prostor chtěli užívat. Také je žádali, aby uvedli příklady trávení času ve veřejném prostranství ze svých zemí, aby věděli, jak ve svých zemích využívají ulici. Lidé pak vnášeli různé svoje vstupy do toho návrhu a z nich vznikla výsledná budova.“
Česká architektura se mezi nominovanými projekty objevovala koncem 90. let, kdy se Česká republika začala soutěže účastnit, v posledních letech ale v nominacích české stavby chybí. Podle porotců ceny prý není chyba přímo v tom, že by u nás nevznikala zajímavá architektura, jako spíš v nedostatečně kvalitní prezentaci projektů.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
