Model jako replika i mentální konstrukce v Galerii Rudolfinum

Zastoupení autoři přistupují k problematice modelu a modelování rozmanitými způsoby, a výstava tak představuje různé role a funkce, které modely v praxi soudobého vizuálního umění zaujímají. Mezi vystavujícími jsou i takové legendy jako Antony Gormley, Rachel Whiteread, Julian Opie nebo Thomas Demand.

Model figuruje na výstavě v obou svých základních polohách. Tedy jako něco, co předchází vytváření něčeho dalšího a slouží jako předloha nebo skica, ale také jako sekundární ztvárnění něčeho již stávajícího, jako zmenšená replika, která poskytuje díky změně měřítka nový náhled. V Rudolfinu se často v dílech umělců objevují obě tyto polohy zároveň a napětí mezi nimi se pak výrazně podílí na jejich výsledném vyznění. Další zásadní vlastností, která je v expozici problematizována, je dvojjediná povaha ústředního pojmu. Trojrozměrný model vždy odkazuje k něčemu dalšímu a slovy kurátora Ladislava Kesnera tak „přenáší imaginativní projekci do jiné reality“, současně je ale také svébytným objektem, který sám o sobě vykazuje určité materiálové i estetické kvality.

Lorenz Estermann, PLOT-house, 2014, courtesy of bechter kastowsky galerie, Vienna|foto: Galerie Rudolfinum

Schopnost modelů podněcovat diváka k určitému mentálnímu přesouvání prostorem se výrazně propisuje například do tvorby Lorenze Estermanna a Thomase Schütteho, kteří vědomě pracují se specifickou pozicí modelu v architektonické praxi. Jejich objekty na první pohled vypadají jako zmenšeniny reálných budov a díky určitým atributům, které jsou pro nás okamžitě rozpoznatelné, odkazují ke své hypotetické existenci v žité realitě. Tím v člověku dokážou podněcovat představu pohybu jejich vnitřním prostorem a současně zachovávat odstup pohledu zvnějšku. Divák se tak může stát na chvíli hostem utopického světa, který umělci prostřednictvím modelů vytváří, a přitom si být vědom určité vykloubenosti takové návštěvy.

Zmíněný Lorenz Estermann nebo například další ze zastoupených autorů Edwin Zwakman přistupují k vytváření zmenšenin jako k určitému způsobu abstrahování a zprůměrování reality. Jejich modely nejsou reprodukcemi konkrétních budov, ale jsou vytvářené na základě vzpomínek, ve kterých se do sebe slévají nejrůznější zahlédnuté stavby nebo situace. Výsledný celek je pak konstrukcí složenou z mnoha fragmentů a dojmů, a má tak blíž k reprezentaci obecnějšího mentálního modelu. Světoznámý fotograf Thomas Demand naproti tomu pro své snímky vyrábí precizní papírové repliky existujících míst, často spojených s určitými významnými událostmi, ať už politického, nebo kriminálního charakteru.

Edwin Zwakman, Pond, 2013|foto: Galerie Rudolfinum

Jedním z hlavních nástrojů vystavujících umělců je manipulace s měřítkem, která umožňuje vytvářet nové situace. Mariele Neudecker je v Rudolfinu zastoupena díly, která jsou situovaná do trvale zamrzlých oblastí Arktidy a Antarktidy. Nezvyklou prázdnotu ledové krajiny i monumentálnost ledovce v podobě výřezu přizpůsobuje lidským dimenzím a přenáší do galerie, která implikuje zcela jiný typ dívání. Do expozice překvapivě zapadají i esteticky dost specifické „architektony“ českého umělce Jaroslava Róny, které samotnou svou formou a materialitou evokují monumentálnost a přímo obří měřítko.

Jaroslav Róna, Spalovna, 2003|foto: Jaroslav Róna

Jako celek působí Model navzdory rozmanitým přístupům jednotlivých umělců velice konzistentně, což je dáno promyšleným výběrem exponátů i dobře zvládnutým prostorovým řešením. Kurátor doplnil instalaci čtivými texty, ve kterých objasňuje volbu autorů a krátce komentuje způsob jejich práce. Výsledkem je výstava, která je současně sofistikovaná i divácky vstřícná, což u nás rozhodně nebývá samozřejmostí.

Výstavu Model můžete v Galerii Rudolfinum v Praze navštívit až do 3. května.