Muž na tenkém laně mýtu
Když člověk vidí francouzského provazochodce Philippa Petita, napadne ho okamžitě, že tenhle chlapík neustále vystupuje a inscenuje svůj život. Nejen když přechází po laně mezi věžemi Notre Dame, mezi pilíři Harbour Bridge v Sydney nebo vzývá smrt a nebesa mezi newyorskými Dvojčaty, ale i když tyto svoje heroické kousky popisuje na kameru. Petit miluje pozornost, a pokud jste zhlédli oscarový dokument Muž na laně (2008), nejspíš vás napadlo, že je v tom až cosi chorobně narcistního.
Snímek Jamese Marshe, který rekonstruoval zrod zřejmě nejšílenějšího artistického čísla všech dob, přechod mezi věžemi WTC v roce 1974, byl dovedným spojením napínavého nelineárního vyprávění o dobytí Dvojčat, lehké grotesky, okouzleného svědectví o odvaze i šílenství a hořké pointy, v níž Petit jako rozmazlené dítě odkopne své přátele a věrné komplice ve chvíli, kdy se stane celebritou. Jeho nejsilnějším momentem tak nebyl samotný přechod, ale moment, kdy se v závěru Petitův dlouholetý přítel a klíčová osobnost celého plánu Jean-Louis rozpláče, když se snaží vysvětlit, proč jejich přátelství záhy po zdolání Dvojčat skončilo.
Filmová verze znovuzrozeného režiséra Roberta Zemeckise odpovídá Petitovým slovům z úvodu Marshova dokumentu: „Bylo, nebylo…, tak začínají pohádky. A můj příběh takovou pohádkou je.“ Proto nás celým vyprávěním provází Petitova fiktivní inkarnace, která na soše Svobody deklamuje podobně teatrálně jako skutečný Petit v dokumentu. Zemeckis tak lehce odkazuje ke svému nejslavnějšímu filmu Forrest Gump, když příběh o poeticky vyšinuté postavě rámuje jejími vlastními proslovy. Muž na laně je kouzelnickým číslem, velkým filmovým kabaretem plným výstřednosti a (nejen) rétorických pouťových triků.
Potkává se tu groteska o nezbedném akrobatovi, který baví Paříž svými kousky, poetická fantasy v barevné manéži dospívání, v níž se Zemeckisův snímek podezřele podobá féeriím Tima Burtona (postava Papa Rudyho jako by sem připlavala z Velké ryby). Do toho heist, kde velkou loupež cenností nahrazuje šokující využití dvojice mrakodrapů k artistickému číslu, a pochopitelně velký mýtus. Mýtus o muži, který umění chápe jako vzdor proti konečnosti, muži, kterého přitahuje smrtící hlubina, protože skutečnou smrtí je nevyzvat propast na souboj. Od téhle anachronické avantgardní představy umělce jako podivuhodného kouzelníka vede jasná linka k jednoduchému a univerzálnímu poselství, že Petit je ztělesněním každého riskujícího tvůrčího ducha.
Bytostný rejpal by nejspíš poznamenal, že může jít i o formu účtování Zemeckise se světem, který nepochopil režisérovu revoluční (a nesmírně sterilní) snahu o digitalizované „performance capture“ blockbustery, a přivodil mu tak ošklivý tvůrčí pád. Leccos z okouzlení odpoutanou virtuální kamerou a hravého animákového aranžování záběrů ve filmu zůstává, ale nic z toho opět nepůsobí nově – jen o poznání zručněji než v době, kdy Zemeckis toporně naháněl skandinávská monstra v Beowulfovi nebo terorizoval svět odporně znetvořeným Jimem Carreym ve zvrhlé Vánoční koledě.
Zatímco reálný Petit byl ve svých počátcích skutečným rebelantem a člověkem, který motal hlavy zaběhaným pořádkům, Zemeckisův film je učebnicově spořádaným občánkem. Úhlednou a místy přeplácanou zahrádkou klišé, která se nedojímá jen Petitovým osudem, ale především ztraceným objektem jeho touhy – padlými Dvojčaty, jejichž digitální znovustvoření je jednou z klíčových událostí filmu. Svědci Petitova třičtvrtěhodinového přechodu mezi dvěma věžemi vypovídají, že teprve v tu chvíli dostaly obří stavby duši, a film je mytologickou ilustrací odvahy jednoho člověka a krásy závratné stavby, která ho roky fascinovala a vyzývala na souboj.
Jenže kromě ohromující závrati, která se v závěrečné provazochodecké části skutečně přetaví v nejintenzivnější imaxový 3D zážitek od Cuarónovy Gravitace, je celý film podobně teatrálně umělý a prázdný jako dikce Josepha Gordona-Levitta. Ten se sice do Petita převtělil se vším všudy, ale jeho herecký výkon se omezuje právě na imitaci gestikulace, mimiky a nezaměnitelné francouzské angličtiny. Podobně jako celému Muži na laně v mytologickém básnění uniká subtilnější lidská dimenze celého příběhu – Petit i jeho družina jsou jen skupinkou líbivých karikatur, kterými film dovedně hýbe vstříc velkému kousku (le coup).
Filmům nemáme podsouvat něco, co nejsou. Jenže pokud Muž na laně s typickou petitovskou pompou začíná titulkem PRAVDIVÝ PŘÍBĚH (ne inspirováno skutečnými událostmi), je na místě jeho stylizaci nazírat kriticky. Ano, Zemeckis skládá velkolepou poklonu Petitovi, kinematografii i ztracené dominantně New Yorku, ale jako by mu unikalo cokoli jemnějšího. Jediná hloubka, která v Muži na laně existuje, je hloubka pod nohama provazochodce. A jako všechno v tomhle filmu i ona je umělá. Závratná, podmanivá, ale umělá.
Hodnocení: 65 %
Muž na laně (The Walk), Robert Zemeckis, USA, 2015, 123 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
