Muž z oceli prohýbá limity
V panteonu komiksových superhrdinů těžko nalezneme větší ikonu než Supermana, který od roku 1938 ztělesňoval ideál pravdy, dobra a s lehkými obměnami i správnosti americké cesty. Pozice muže v modročerveném trikotu je tak silná, že jeho účinkování na stříbrném plátně neukončil ani nedávný propadák.
Neúspěšný nostalgický pokus Bryana Singera o restart zašlé slávy z 80. let znamenal v roce 2006 jen dočasnou nepříjemnost. Stáj DC Comics by totiž jen těžko hledala ikonu, která by se mohla postavit obří invazi dobyvačné okostýmované konkurence od Marvela. DC a Warner Bros. v souboji superhrdinských stájí komerčně ztrácí. Posílají tedy do boje to nejlepší, co mají pro ruce.
Superman se pochopitelně obrátil pro inspiraci ke svému „self-made“ kolegovi Batmanovi. Produkční dohled Christophera Nolana slibuje soudržnost a poněkud dospělejší ladění projektu, scenáristická práce Davida S. Goyera zase propracovanou mytologii, hudební složka z pera Hanse Zimmera monumentální osudovost. Angažování režiséra Zacka Snydera je logickým krokem – mistr vizuálně bombastických digitálních hostin se ke světu neporazitelného muže z oceli tónem hodí, přitom nehrozí, že by Superman působil jako násilná odvozenina Nolanových Batmanů.
Na výsledném tvaru zaslouží uznání několik věcí. Především je to prohloubení kryptonské linie, detailní prokreslení dějin mimozemské planety a postav Supermanova otce Jor-Ela a jeho antagonisty, vzpurného a maniakálního generála Zoda. Část příběhu, která působila ve starších filmech vždy jako přesvícená kulisová halucinace, má náhle svou hloubku a decentní přesah (eugenika, ignorantská civilizace blahobytu).
Především má ale dvě nejlépe napsané a zahrané postavy – Russell Crowe jako reformátor a vizionář Jor-El září laskavým charismatem, jež u něj nebylo k vidění několik let, a indie podivín Michael Shannon vtiskl Zodovi uvěřitelnou směsici bestiální hysterie a zoufalství člověka, který se snaží zabránit pádu vlastního lidu.
Kéž by se tolik pozitivního dalo říci i o ústředním bodu celého spektáklu, Kal-Elovi, na Zemi známému pod jménem Clark Kent. Scénář vykročil podobnou cestou jako v případě Batmana. Dospělý Clark je líčen jako osamělý vyděděnec, který se před svou výjimečností ukrývá na okraji společnosti a flashbacky se vrací do dětských let, ke své adoptivní rodině. Právě tahle intimnější technika vyprávění má postavě dodat větší vrstevnatost a civilnost.
Představitel titulní role Henry Cavill nicméně působí svou hezounskou zádumčivostí až příliš monotónně a ani návraty do dětství nevynikají zvláštní objevností. Vlastně jen jinými vznešenými slovy opakují obsah a ideje starého Donnerova filmu – otec je mentor, matka těšitelka, chlapec tím, kdo se těžko vyrovnává se svou výjimečností.
Na rozdíl od Bruce Wayna v podání Christina Balea tu chybí vnitřní démoni, vrstevnatost, nosné pochyby. Clark Kent je až příliš „božský“ na to, aby působil jako obyčejný člověk s obyčejnými problémy. Jeho civilnost film usilovně črtá, ale nikdy skutečně nenachází. Převažují tak výroky o božské podstatě a matná mesiášská symbolika.
Stále tak platí, že nejpropracovanější figura traumatizovaného Supermana paradoxně vznikla mimo oficiální sérii – v režisérském sestřihu druhého dílu Richarda Donnera, který znovu poskládal film tak, jak jej v roce 1980 původně zamýšlel uvést do kin, než jeho snahu přetrhl spor s producenty a přetočení snímku do výrazně sebeparodické podoby Richardem Lesterem.
K dobru nutno Muži z oceli přičíst i to, že druhdy nevyrovnaný a k pompézním přešlapům inklinující Zack Snyder působí pod Nolanovým dohledem mnohem soustředěněji. Vyhýbá se nadužívání zpomalených záběrů a pochybně zařazeným klipovým vsuvkám, zajímavě používá velké detaily a ruční kameru. Bohužel to nic nemění na faktu, že film s výjimkami několika klidných pasáží v samém středu působí především jako monumentální triková extravaganza, která svou škálou a halasností zkouší degradovat konkurenci do role vyhublých statistů. Nepadají jen rány pěstí, ale rovnou celé mrakodrapy, virtuální kamera poletuje v epileptické smršti výbuchů a zkázy, všechno je až absurdně dynamizované a podřízené efektnosti, zároveň ale citelně repetitivní.
Je vlastně jedno, že se Muž z oceli zpočátku pokouší simulovat dospělost. Výtečný casting je podřízený tomu hlavnímu – bombastické akci, která nevídaně prohýbá limity představitelného. Ostatní elementy ustupují stranou, nadhled, rozvoj hlavní postavy, její vztah s Lois Laneovou… Superman se odvážně řítí tam, kde jeho předchůdce v roce 2006 fatálně selhal. Zásobuje publikum ohňostrojem atrakcí, které jsou tak blýskavé a hromově dunící, až otupují. Singerovu narkoleptickou love story Superman se vrací bez problémů překonává, ale spíše díky akční síle, měřítku a výtečnému hereckému obsazení vedlejších rolí.
Jinak není film o mnoho zralejší a vrstevnatější než konkurenční Avengers. Pokud totiž nepřistoupíte na Snyderův obchod s digitálními rachejtlemi, nezbývá mnoho dalších věcí, které by Muž z oceli nabízel. Mužné mračení Clarka Kenta, Pulitzerovu cenu letmo načrtnuté kariéristky Lois Laneové, povznesená kázání Kenta seniora, férového amerického armádního kapitána, který nakonec zastupuje en bloc celé lidstvo, jež má Superman údajně „vyvést do záře Slunce“… (další z motivů, které film odbude ve prospěch efektnosti několika patetickými výroky).
Když pak v samém závěru utrousí Superman jakoby mimoděk vtip o obyčejném klukovi z Kansasu, Muž z oceli na plátně najednou ožije. Dojem produkčně skvěle ošetřeného, marketingově prozíravě uchopeného a zručně natočeného blockbusteru, který je zahleděný do své pseudovážné monolitičnosti a zbytnělé digitální pompy, nicméně přetrvá.
Hodnocení: 55 %
Muž z oceli (Man of Steel)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
