Narcos: Kolumbijská historie psaná agenty DEA?
Ve druhém vydání Narcos zůstává leccos při starém, výměna showrunnera a čas zbývající do Escobarovy smrti však výrazně mění tempo a fokus seriálu. Většinu času teď trávíme kontemplováním se samotným Pablem, který je od prvního dílu obklopen aurou mrtvého muže. Přes spoustu výhrad, které člověk může vůči seriálu mít, je ve druhé sezoně snad ještě zábavnější a návykovější než na začátku.
Druhá sezona Narcos nachází Escobara v tom samém momentu, kdy ho první opustila. Zjevuje se jako duch v lesích chvíli po útěku ze své luxusní věznice. Zatímco první sezona frenetickým tempem odvyprávěla celou historii kolumbijského byznysu s kokainem, který Escobar začal brzy po jeho rozmachu ovládat, druhá pokrývá pouhý jeden rok života, který mu po útěku z vězení zbývá. Repetitivnost vyprávění tak časem vymizí, v seriálu se přestanou objevovat další a další morbidně směšní narkobaronové a vyprávění se soustředěně věnuje Pablově cestě dolů. Nejsilnější je opět v momentech, kdy skrze archivní záběry připomíná, že přes všechny odchylky od reality je základní rámec příběhu takový, jak se skutečně stal.
Připomínkou, že charaktery i události popisované v seriálu však mohly být v procesu dramatizace změněny, začíná každá epizoda seriálu. Celá zábava tak v případě Narcos nespočívá jenom ve sledování seriálu, ale také v následovném dohledávání souvislostí, informací o jednotlivých postavách a srovnávání detailů skutečného a seriálového příběhu. Tentokrát ji ještě vylepšil Escobarův syn Sebastián Marroquín, který se pod novým jménem léta věnuje historii otcova impéria, prodávání escobarovského merchandisingu a teď i publikování seznamů všech momentů, kdy se Narcos od reality výrazně odchýlili. Podle Marroquína se například Escobar po útěku z vězení ani zdaleka nemohl schovávat na luxusních panstvích s bazény. „Žili jsme ve slumech, ne ve vilách,“ píše muž, kterému bylo v době otcovy smrti šestnáct.
Často uváděné námitky vůči celému konceptu Narcos se týkají pozice, ze které se Escobarův příběh vypráví, a tedy interpretuje. Část diváků si už od začátku seriálu postýskává, že Narcos místo amerického agenta DEA Stevea Murphyho nevypráví kolumbijská policie. Historii jihoamerické země vykládají reprezentanti amerických zájmů. Zbytek rozčiluje už samotné použití voiceoveru, který si v různých ohlasech vysloužil přívlastky „too clever“, „too obvious“ nebo „too macho“.
Voiceover Stevea Murphyho je spolu se skvělým výkonem Wagnera Moury v hlavní roli Escobara snad nejkomentovanějším prvkem seriálu. Pro některé je příliš popisný, nepřidává seriálu žádnou další vrstvu, jako to dělal například voiceover ve Scorseseho Mafiánech, na který odkazuje. Filmový publicista webu Vox po první sezoně seriálu sepsal kritiku nazvanou „Narcos je jako nudnej chlap, který vám předčítá heslo Pablo Escobar z Wikipedie“. Existují však i apologeti Murphyho voiceoveru – jako Kathryn Van Arendonk z Vulture, která v textu s názvem „Obrana vypravěče z Narcos“ tvrdí, že v první sezoně byl voiceover, který nepatří hlavní postavě příběhu, velice užitečným dramatickým nástrojem. Ve druhé sezoně, která se mnohem intenzivněji soustředí na prožívání samotného Escobara místo na popis historie kokainových válek, se však už zdá zbytečný. Na tom by se Van Arendonk zřejmě shodla se showrunnery druhé sezony Narcos (José Padilhou a Ericem Newmanem), druhá sezona využívá hlasu vypravěče daleko méně.
Pravděpodobně nejzajímavější text, který rozebírá kvality použití vypravěčského voiceoveru v Narcos, přímo souvisí s častým žehráním na to, že Narcos jsou jenom dalším seriálem, ve kterém historii interpretují Američané. Podle Kylea Fowlea z AV Clubu je voiceover přesně tím prvkem, který tradiční způsob vyprávění z pohledu amerických bezpečnostních agentur podvrací.
„Seriál líčí Stevea Murphyho jako antihrdinu,“ píše Fowle. „Chlapa, který je zvyklý dělat leccos, aby dosáhl svého cíle. Když se mu podaří Escobara chytit a kartel destabilizovat, na všechnu špínu bude moct zapomenout – to je narativ známý všem, kdo se na televizi dívali posledních 10 let. Tvůrcům Narcos tento tropus přišel možná už trochu vyčerpaný, protože od momentu, kdy se vám Murphy takto představí, se seriál soustředí na to, aby tuto formulku kompletně postavil na hlavu. Voiceover funguje nejenom tak, aby zpochybňoval Murphyho činy, ale jako kritika války s narkomafií.“
Fowle pokračuje tvrzením, že seriál Murphyho staví do role nástroje americké vlády. Jeho postavu používá k ozřejmení toho, že americké narušování politiky jiných zemí skrze politický vliv nebo vojenskou přítomnost obvykle znamená více škody než užitku. „Co jiného je Murphyho voiceover, když ne hlas nechtěného vetřelce? Jeho hlas je ztělesněním amerického imperialismu.“ Fowle připomíná scénu, kdy kolumbijská vláda váhá, zda od americké policie přijmout pomoc. „Kdyby mi někdo nabídl nový kadilak, poděkoval bych,“ říká jednomu z kolumbijských důstojníků Murphy.
„Má dojem, že by mu Kolumbijci měli ještě děkovat za to, že se o jejich destabilizovanou zemi zajímá. Murphy je produktem svého okolí a dekád diskutabilní americké zahraniční politiky,“ komentuje autor textu a upozorňuje na množství dalších seriálových momentů, kdy Kolumbijci vyjadřují svoji nedůvěru k americké pomoci, i scén, kdy Murphy, jeho kolega Peňa nebo jejich vedení způsobí svými operacemi smrt nevinných lidí nebo jinak zkomplikují situaci. „Tyto mrtvé ale Murphy nezmiňuje, nepasují mu do jeho reaganovské rétoriky a politiky války s narkomafií. Murphy je prostě zvyklý lhát sám sobě, tak jako americká vláda lže jemu a tak jako on lže nám.“
Fowleův text se dotýká samotné podstaty politického podloží seriálu. Otázkou ale zůstává, zda v tomto případě není přání otcem myšlenky a jeho interpretace se nezakládá na tom, že on sám chce vnímat příběh právě takto. Ve svém textu uvádí mnoho příkladů, které jeho tezi dokládají. Murphyho komentář je však otevřený různému čtení a v seriálu jsou také scény, které ji vyvracejí. Pokud bylo nabourání tradičního amerického narativu záměrem showrunnerů, nebylo jejich úsilí příliš důsledné. Debata, která se tím otevírá, je tak výborným bonusem k nadprůměrnému seriálu. Některé zvyky amerických scenáristů snad může do budoucna proměnit.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
