Národní divadlo prý není pro mladý. Na iDNESu se kolem zlaté kapličky pokouší vyvolat kontroverzi

Autor textu Tomáš Šťástka vzbuzuje kontroverzním titulkem a uvozujícím odstavcem dojem, že je v Národním divadle tolik mladých hereček, že se starší pomalu nedostanou k rolím. Jeho text však pokračuje celkem nekonfliktní analýzou, která zdaleka nevyznívá tak nekompromisně jako úvod. Teatrolog a divadelní kritik Jakub Škorpil, o jehož názor se rozbor opírá, složení souboru hájí a zcela logicky argumentuje generační spřízněností Špinara, jeho týmu i režisérů, které pravidelně zve ke spolupráci.

Šťástka textem vyvolal bouři ve sklenici vody. Zarážející je, že ho složení souboru Národního divadla znepokojuje až nyní. Možnost se rozepsat mu dal avizovaný přesun herečky Veroniky Lazorčákové, držitelky Thálie v kategorii talent roku do 33 let, z Divadla v Dlouhé do Národního. Když ředitel Národního divadla Jan Burian jmenoval Daniela Špinara do funkce uměleckého šéfa činohry, nikdo asi nečekal, že se spokojí se souborem, který měl k dispozici, a nebude do něj radikálně zasahovat.

Šťástkův text opomíná i absurdní přestřelku mezi Špinarem a ředitelem Divadla Na Jezerce Janem Hrušínským. Hrušínský jej kdysi obviňoval, že v budově Národního divadla přesunul bustu jeho otce, herce Rudolfa Hrušínského, ale i dalších klasiků, jako je Josef Kemr, na méně reprezentativní místo. Poté se s ním dostal do konfliktu kvůli propuštění jeho manželky, herečky Miluše Šplechtové. Špinar změny v ansámblu oznamoval předem, argumentoval tím, že v něm nebude držet herce, kteří několik let nedostali žádnou roli a berou mzdu. A připomeňme, že do Národního nenabírá pouze mladé herečky a herce. Přizval například Alenu Štréblovou, výraznou dlouholetou členku souboru kladenského Městského divadla, která je ročník 1966.

Daniel Špinar |foto: Láďa Bruštík

Špinarova roztržka s Hrušínským ohledně busty jeho otce ale poukazuje na něco, co rezonuje i ve Šťástkově textu – na obavy z poskvrnění symbolu národa a odkazu nositele tradice, které se s nástupem Špinara vynořily. Dnešní umělecký šéf činohry skutečně úspěšně rozbíjí představu, že Národní divadlo má být nedotknutelným nositelem pro mnohé dávno přenošené tradice. Pokud se někdo pozastavuje nad tím, že si Špinar bere do ansámblu mladé herečky i herce, a považuje to za signál, že dělá divadlo pouze pro svoji generaci, je to poněkud absurdní. Národní divadlo se musí neustále otevírat novému publiku, které postupně nahrazuje to stávající. Mělo by být motorem živé společenské diskuze, ne muzeem konzervujícím staré představy o světě.

Národní divadlo disponuje navíc hned několika velkými scénami (historická budova, Stavovské divadlo a Nová scéna), jejichž dramaturgie vzniká ve vzájemném vztahu. Například Divadlo na Vinohradech se svým ohromným, početně téměř srovnatelným souborem obsazuje pouze dvě scény (hlavní a komorní). Otázkou zůstává, jestli je Národní divadlo pod tlakem kvůli tomu, že je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, nesplňuje představu platnou na konci devatenáctého století, nebo zkrátka proto, že má „národ“ v názvu.