Nebeská tělesa odemykají opojný vesmír zlaté horečky

9. prosinec 2016

Zisk prestižní Man Bookerovy ceny není v případě románu Nebeská tělesa jen atraktivní marketingovou nálepkou. Téměř sedmisetstránkový neoviktoriánský thriller / detektivka / dobrodružný román představuje jeden z nejpozoruhodnějších talentů současné anglofonní literatury.

Novozélandská spisovatelka Eleanor Cattonová přiznává, že téma zlaté horečky ji láká od dětských let; jako událost spjatá s oblastí, kterou dobře zná, i jako motiv, který evokuje klasická díla dobrodružné literatury 19. století. Její druhý román Nebeská tělesa tak absorboval skoro všechno, co si s atraktivní epochou posedlosti hledáním zlata spojujeme: úklady, zanedbané dobrodruhy, prostitutky se zlatým srdcem, poklad, vraždu…

Hvězdné nebe a dějiny posedlosti

Pokud se na konstelaci motivů díváme čistě lineárně, jsou Nebeská tělesa vlastně dokonalou imitací dobrodružných románů 19. století, v nichž stojí v centru mystérium ztraceného zlata, úkladné spiknutí a láska dvou mladých lidí, které okolnosti nepřejí. Jenže Cattonové román není lineární a svým uspořádáním odkazuje zřetelně ke století jednadvacátému. Jeho základ tvoří manýristický princip: postavy zformované dle charakteristik znamení zvěrokruhu a jejich pohyb v ději řízený podle konstelace oblohy nad západem Nového Zélandu v polovině 60. let předminulého století, kam je román zasazený.

Manýrismu čelí autorka naprostou důsledností, s jakou tento mechanismus aplikuje. I nespolehlivý vypravěč, který není v románu přítomen jako postava, ale dává čtenáři jasně na srozuměnou, že má vlastní vůli a skryté záměry, se řídí měsíčním cyklem. Začíná v úplňkové fázi. Jeho vyprávění je plné, ornamentální, přesycené detaily. První část knihy je kaleidoskopem dvanácti zprostředkovaných vyprávění, které objasňují okolnosti tragických událostí ve městě Hokitika – smrti poustevníka, zmizení úspěšného mladého prospektora a nezdařené sebevraždy místní vyhlášené nevěstky.

03759961.jpeg

Srážení postav – nebeských těles přináší matoucí tříšť perspektiv, zámlk i různorodých motivací a je v pravém slova smyslu tvrdým testem pozorného čtení. Zároveň ale odhaluje jeden ze stěžejních rysů románu: potměšilost toho, kdo vypráví. Po navigaci v zrádném oceánu dvanácti pohledů na tytéž události přichází jejich nonšalantní lineární shrnutí, které zabere zhruba dvě strany. Nebeská tělesa tak dávají poměrně jasně najevo převahu, jakou má vypravěč nad tím, kdo mu naslouchá. A také to, že složitost lidského bytí se dá občas redukovat na banální souhrn kauzalit a daností. V něm ale není místo pro imaginaci a úskočnost, které zakládají požitek ze čtení.

Když se pravda stane fragmentem

Jak měsíc couvá, ztrácí i vypravěč ambici říkat „plnou pravdu“. Věty se zkracují, přibývá přímé řeči. Příběh lineárně rozvíjí osudy ústředních postav, aniž by některou z nich stavěl do role protagonisty. V čele tak stojí celý ansámbl různorodých figur. Dominuje tu precizní práce s dobovým detailem, přesně osvojeným anachronickým jazykem a mystériem, jehož rozuzlení se nezadržitelně blíží.

Přichází poměrně překvapivě již ve dvou třetinách objemné knihy, ale znovu jen dosvědčuje, že Nebeská tělesa si zakládají na rafinované destrukci žánrových očekávání a pravidel. Namísto detektivního klimaxu a triumfálního usvědčení pachatelů se děj po zjevení pravdy vrací nazpět a začíná s vyprávěním od skutečného začátku.

Líčení klíčových událostí odpovídá fázi novu. Zatímco v úplňku si vypravěč zakládal na úplnosti, v závěru rezignuje na popisnost a pracuje skoro výhradně s fragmenty dialogů. Jeho popisná letora se přesouvá do viktoriánských „shrnutí“, které uvozují každou kapitolu. Pokud se na začátku obsah úvodu a kapitoly dokonale kryjí, v závěru se mnohdy naprosto rozchází. To, co vypravěč slibuje sdělit, jednoduše nedodrží. Jako by neměl dost sil poradit si s ději, které nejsou jen zprostředkované jinou postavou.

Co se z hlediska racionálního vyřešení záhady jevilo jako pevně dané, vystupuje náhle ambivalentně, neukotveně, útržkovitě. Dráhy osudů, pevně dané pohybem těles na obloze, působí neurčitě, nahodile, skoro snově. Přesvědčení o schopnosti sdělit plnou pravdu je neudržitelné. Oporu neposkytuje ani selektivní lidská paměť, ani ironicky zpochybňovaný řád vesmíru. Právě v této chvíli nejistoty a rozkolísanosti významů nabývají jednotlivé vztahy a střety emocionální hloubku a působivost.

03759958.jpeg

Cattonové román vypovídá o různých typech mechaniky – mechanice vyprávění žánrových příběhů, mechanice čtení, mechanice víry v řád, daný osud a hvězdné konstelace. Vypovídá o době, ve které se hluboká iracionalita, podvědomé opojení zlatem a opiem, sráží s racionalitou zákonů, obchodu a rodícího se kapitalismu. Dotýká se podstaty společnosti, v níž má každý jasně vyměřenou trajektorii své dráhy. Tato vrstevnatost, až manická promyšlenost všech složek a jejich uspořádání, přitom nezabíjí tu nejdůležitější mechaniku: mechaniku vtažení čtenáře do košatého a zdravě matoucího děje.

Jedním z ústředních motivů románu je myšlenka, že nelze říkat zároveň plnou pravdu i nic než pravdu. Toto dilema provází jednání všech aktérů románu jako vyčítavý přízrak. Nebeská tělesa ho rafinovaně nabourávají i potvrzují.

Eleanor Cattonová: Hvězdná tělesa. Překlad: Martina Neradová. Argo, 2016.

autor: Vít Schmarc
Spustit audio