Nejméně hipsterský Dolan: Je to jen konec světa, když nikdo neposlouchá?

1. prosinec 2016

Kanadský instagramový kluk a filmařský prodigy Xavier Dolan, který by teď chtěl víc hrát než režírovat, ve svém posledním filmu nepříjemně a důkladně zkoumá mezilidské vztahy. Nejzajímavější je tentokrát způsob, jakým pracuje se světlem, kamerou a pečlivě vybranými herci. Jeho rodinné drama je exaltované, ale pravdivé.

Jeho šestému filmu Je to jen konec světa lze vytknout spoustu věcí včetně hloupého a nahodilého konce nebo klipovitých hudebních pasáží, které jsou sice známou Dolanovou slabostí a poznávacím znamením, tentokrát tu jsou ale jen do počtu. Je to jen konec světa je však silné psychoanalytické drama, ve kterém je jednota místa, času i děje až nesnesitelná, a většina z nás se v něm nějakým způsobem pozná.

Dolan tentokrát točil poprvé výlučně s francouzskými herci, podle adaptace divadelní hry Jeana-Luca Lagarceho o muži, který umírá (Gaspard Ulliel) a jede to oznámit své rodině. Naposledy ji viděl před dvanácti lety. Rodinná sešlost v každé z postav vyvolává různá očekávání, všichni si vytváří vlastní domněnky a představy – o tom, jak se budou chovat ostatní nebo jak bych se měl chovat já sám. Domněnky však vedou jen ke zklamaným očekáváním. Rodinné vztahy jsou totiž pevně ukotveny ve starých vzorcích, a tak sledujeme sérii kolizí s nemožností katarze („Kdy už to konečně řeknu?“ „Proč vlastně přijel?“). Navíc kamera neuhne od detailů ostře svícených tváří ani na chvíli (nikdy nebyla Marion Cotillard méně přitažlivá), a divák se tak vlastně stává posledním členem rodiny, v které si jsou všichni blízko tak moc, že se nesnesou. Film tento pocit navozuje velice živě, sám je tak trochu nesnesitelný. Především díky tomu, že s námi má tolik společného – kdy jste naposledy cítili, že jste na rodinném obědě měli něco říct, a neřekli nebo že se všichni chovají stále stejně a neumí vystoupit ze své role?

03754358.png

V jednom domě se tak odehrává každodenní život rodiny, do které vtrhne nový, avšak známý, cizí, ale přeci vlastní element. Každodennost je tím pádem jaksi výjimečná – všichni cítí jedinečnost návštěvy hlavní postavy, a tak se snaží být jiní; vezmou si na sebe sváteční oblečení, a namísto toho, aby byli co nejvíce upřímní, navlékají masky. Hlavní hrdina zjišťuje, že se vůbec nic nezměnilo. Možná se, alespoň trochu, změnil on sám. Nejvíce si rozumí s tou, která se do rodiny vdala. Všichni chtějí mluvit, ale spíše z nutnosti něco zakrýt než odhalit, a nikdo neumí naslouchat. Smysl potom dává, že jediný pokus o skutečný dialog se odehraje v „ne-místě“ – bratři jedou autem, nejsou ukotveni v jednom bodu a hlavně si nemusí hledět do očí.

Pohledy do očí jsou spolu s řečí těla ve zbytku scén klíčové, s tím souvisí i pečlivý casting. Herectví se střídá v extrémních polohách – buď je subtilní a znatelné jen v koutcích úst a kolem očí, nebo je exaltované a hysterické. A samotné tváře jednotlivých herců (kromě zmiňovaných ještě Léa Seydoux či Vincent Cassel) jsou vybrané s ohledem na charakter své postavy. Herci svojí fyziognomií odrážejí vnitřní svět postav, ztělesňují své role tím, jak vypadají, snad ještě více než tím, co říkají. Polohy neklidu a znejistění předvádějí každý po svém a každý z jiných pohnutek reaguje na neklid ostatních. Pozorujeme tedy režisérem skvěle zvládnuté vedení herců, práci se světly, tlumenými barvami a výjimečně s jiným než vlastním textem.

03754359.png

A i když se celý točí kolem nejužších rodinných vazeb a mluví se v něm především o pocitech, není to film psychologizující ani nudný, jen tak nějak nepříjemně pravdivý. Kdyby mi ale někdo nabídl rozumné vysvětlení závěru tohoto Dolanova nejméně hipsterského filmu, budu moc ráda.

autor: Klára Doležálková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.