Neklidný muž: Smutný komisař odchází

V českém prostředí se Wallander představil v roce 2005 bez větší pozornosti knihou Mrtví ve člunu (jde o volný překlad názvu Hundarna i Riga – Psi z Rigy). Od té doby se však prošedivělý Kurt stal evropskou celebritou – nejen proto, že akcie švédských detektivek prudce stouply, ale především proto, že ho s precizností sobě vlastní převedla na televizní obrazovky BBC. Neklidného muže lze tedy považovat za komisařův debut na českém trhu.

Trochu paradoxně se literární Wallander představuje na samé konci své kariéry, v čase, kdy jeho traumatický a posmutnělý život definitivně vstupuje do zimy stáří. Ačkoli je Neklidný muž detektivkou, téma stárnutí, slábnoucí paměti a zjevujících se démonů minulosti je minimálně stejně podstatné jako samotné pátrání. V knize se coby depresivní refrén opakují motivy strachu ze smrti i z bortícího se intelektu, napjatá touha zádumčivého policisty po blízkosti a intimitě.

„Najednou viděl sám sebe naprosto jasně. Muž plný sebelítosti, veskrze trapná postava.“ (s. 316)

Český čtenář je vlastně v nevýhodě. Neklidný muž je románem bilančním. Vrací se k událostem z předchozích případů, dohrává některé staré motivy a funguje jako jakási zádušní mše za Wallandera, který pomalu chřadne a vytrácí se v sentimentálním vědomí, že čas nelze vrátit, jizvy nelze zacelit a smrt nelze podvést.

Henning Mankell v NYC|foto: David Shankbone

Mankellovo vyprávění je v jistém smyslu stařecké, plné povzdechů, ohlédnutí, detailů, je to těžké autorské loučení se světem, který existuje více než dvacet let, loučení v některých ohledech krutě realistické, v jiných zase křehce intimní a symbolické.

„V menším hotelu blízko hlavního nádraží našel volný pokoj. Sotva vkročil dovnitř, venku se spustila hustá průtrž mračen. Z okna viděl, jak se lidé utíkají před deštěm schovat. Existuje větší samota než tohle? napadlo ho z ničeho nic. Déšť, hotelový pokoj a já, na krku šest křížků. Když se otočím, nikdo za mnou není.“ (s. 233)

I případ, jejž Wallander tentokrát řeší, se dotýká paměti a návratu démonů minulosti. Henning Mankell proslul tím, že do svých detektivek zapracovával reálné případy a společensko-politické problémy. Záhadné zmizení starého námořního kapitána Håkana von Enkeho je vpleteno do skutečného případu špionáže, který švédskou armádu zaměstnával v časech studené války.

V Neklidném muži však nenajdeme intenzivní špionážní thriller – Wallander vyšetřuje ve volném čase, jeho postup je plný přeryvů, odboček do vlastního nitra a soukromého života. To je konec konců metoda, která Mankella proslavila – nejde ani tak o případ sám, ale o jeho prolínání s detektivovým osudem, jeho echo v životě muže, který jako by byl odsouzený k bloudění, nezdarům a neklidu.

Milovníci moderní koláže proměnlivých vypravěčských úhlů, kterou praktikuje např. Jo Nesbø, najdou ve Wallanderovi vlastně jen zdánlivě stereotypní pohled do duše jediné postavy, který se netříští a nehledá napětí ve změnách perspektivy a zámlkách. Mankell jen výjimečně opouští pohled svého hrdiny, hojně sahá k introspekcím a polopřímé řeči. Dějové atrakce tak často vyklízejí místo vnitřnímu usebrání, útrpným povzdechům a banálním epizodám ze života stárnoucího muže.

V tom je ale Wallanderova síla – i když jeho případy sahají do velkých dějin a pavučin velké politické moci, vyprávění o nich je subtilní, ztišené, komorní a přemýšlivé. Neklidný muž je svým způsobem i výpovědí o dědictví studené války z pohledu běžného Švéda a pro autora typicky výpovědí anti-iluzivní a narušující vžité stereotypy.

„Četl si o všech politických debatách na téma případného pořízení jaderné zbraně nebo vstupu do Severoatlantické aliance. Přestože byl v době těch diskusí skoro dospělý, nepamatoval si, že by nějak reagoval na to, o čem politici mluví. Jako by žil ve skleněné bublině.“ (s. 473)

Neklidný muž je román plný neklidných (starých) mužů, kteří hledají usmíření na sklonku života. Wallander jej nachází u své dcery a vnučky, ale opět to není absolutní uspokojení a vykoupení. Stejně jako vyřešené případy nikdy u ystadského policisty nebyly katarzí, ale spíše zdrojem dalšího neklidu a bolesti, i poslední Wallanderovo pátrání končí někde mezi mrazivým uvědoměním bezvýchodnosti bytí a hořkým smířením.

Sousedství motivu rodiny a smrtelné choroby zanechává čtenáře přesně tam, kde všechny předchozí Wallanderovy případy: na větrné a chladně krásné planině existence. Český čtenář se však může těšit, že pro něj koncem vlastně všechno teprve začíná.

Hodnocení: 80%

Henning Mankell – Neklidný muž
Překlad: Helena Stiessová. Brno: Host, 2012. 488 stran.