Nespoutaní roboti Daft Punk v dokumentu masky nesundali

7. červenec 2015

On Air

Jen málokterý projekt z devadesátkové taneční vlny se zapsal tak hluboko do dějin populární hudby jako francouzské duo Daft Punk. Není tedy vůbec divné, že mu televizní stanice BBC France a CANAL+ věnovaly dlouhometrážní dokumentární Daft Punk Unchained. Mapuje jejich kariéru od počátku 90. let až po loňský ceremoniál Grammy, z něhož si odnesli pět gramofonků, a to včetně nejprestižnější ceny za nejlepší desku roku. Guy-Manuel de Homem-Christo a Thomas Bangalter si ale přísně střeží anonymitu a na dokumentu se odmítli jakkoliv podílet. Režisér Hervé Martin-Delpierre se tak musel spolehnout na archivní rozhovory a jejich spolupracovníky, jako jsou exmanažer Pedro Winter (neboli šéf labelu Ed Bangers a producent Busy P) či hudebníci slavných jmen, jako např. Pharrell Williams, Kanye West, Nile Rodgers nebo Giorgio Moroder.

Dokument postupuje chronologicky, takže nemůže začít jinak než u skupiny Darlin’, v níž se Homem-Christo a Bangalter potkali s Laurentem Brancowitzem – budoucím kytaristou Phoenix. Když časopis Melody Maker popsal jejich příspěvek na kompilaci Shimmies in Super 8 jako „přihlouplý punk“, zapříčinil tak konec kapely a dal jméno tanečnímu projektu, do něhož se dvojice vzápětí pustila. To je ovšem notoricky známá historka, nové jsou ale třeba filmové záběry, na nichž Darlin’ hrají coververzi skladby How You Satisfy Me od Spectrum (původně napsané Peterem Kemberem aka Spectrum ze Spacemen 3).

O francouzském duu se toho dvakrát moc neví a Daft Punk Unchained vesměs jen opakuje notoricky známé historky. Novinkou je třeba to, že Thomas Bangalter nebere drogy, protože má rád všechno pod kontrolou, a že důležitým rádcem kapely v začátcích byl jeho otec Daniel Vangarde, producent disko hudby ze 70. let. Bangalter je prý také tím, kdo kupuje nové mašinky a má cit pro melodie. Role Homem-Christa je prý více „mystická“. Více se o něm nedozvíme. Možná je to nakonec právě odér určité tajuplnosti, který Daft Punk pomohl vytvořit kult. Nevím o žádné jiné současné kapele, která by takhle úsporně a zároveň sofistikovaně pracovala s imagí jako oni. Nejsou to ale jen robotické helmy, které nosí, vzpomeňte na propagaci desky Random Access Memories nebo pyramidu z LED panelů, kterou uhranuli publikum na festivalu Coachella. (O jejíž existenci prý nevěděl do poslední chvíle ani jejich manažer.) Daft Punk jednoduše umí vystihnout magii setkání s hudbou, která v éře internetu zmizela v záplavě informací. A méně je pro ně často více.

Související příspěvky

Deska týdne od Daft Punk: Když roboti stárnou

Nile Rodgers, Kanye nebo Pharrell opěvují perfekcionismus dua a jejich uměleckou vizi, která nezná kompromisy. Zajímavý je třeba fakt, že Daft Punk většinu peněz vydělaných hudbou vrací do dalších příbuzných projektů. Takto vznikl animovaný film Interstella či experimentální snímek Electroma. A koho by napadlo, že čtyři roky práce na Random Access Memories stály přes milion dolarů, což je na dnešní poměry astronomická částka? Vtipná je historka Giorgia Morodera, jehož monolog pro skladbu Giorgio By Moroder natáčeli Daft Punk třemi historickými mikrofony, přičemž každý byl určený pro vzpomínky z jiné dekády. „Proč to dělají? Nikdo na světě nepozná rozdíl,“ divil se Moroder. „Daft Punk ho poznají,“ odpověděl mu zvukař.

Evoluce dua houseových producentů z DIY scény v audiofily posedlé sedmdesátkovým diskem a funkem je fascinující příběh sám o sobě. Těmi, kdo by ho měli vyprávět, jsou ale hlavně Homem-Christo a Bangalter. Jenže roboti mlčí – stejně jako mlčeli, kdy vloni přijímali ceny Grammy – a vůbec nestojí o to, abychom pronikli pod jejich masky. Televizní snímek Daft Punk Unchained je tak pokusem o kvadraturu kruhu, jakousi dokumentaristickou mission impossible, odsouzenou k prohře. Ale nezoufejte, alespoň nám zůstává jejich hudba a to je přesně to, co Daft Punk vždycky chtěli.