Nespoutaný Django: Hodně černá komedie

Nespoutaný Django je opět, jak je u Tarantina zvykem, kombinací a směsicí žánrů, inspiračních zdrojů a filmařských postupů. Spaghetti western tu potkává blacksploitation, satira a konverzační komedie zas epické historické drama. Doby před občanskou válkou, které jsou dosud nezhojenou ranou v dějinách Spojených států amerických, zobrazuje Tarantinův snímek s odzbrojující, uhrančivou a někdy bolestivou autenticitou. Ve chvílích krutosti však nachází čas i pro podvratný a politicky nekorektní humor, který téma strastí otroků na americkém jihu odlehčuje a činí snesitelnějším.

Hrdinské či pekelně záporné a do morku kostí fiktivní, nadreálné postavy s divadelními proslovy se pohybují v kulisách, jejichž realističnost upomíná na cit pro detail italského mistra Sergia Leoneho. Typický režijní styl tohoto vládce westernů a Tarantinova vzoru, kde se střídají obří celky s neskutečně blízkými detaily, kde hudba určuje střih a ticho napětí, však Tarantino nevyužívá. Jeho styl nemá být a není formální napodobeninou spaghetti westernu, avšak osobitým pohledem, který si ze žánru půjčuje, ale nezapadá do něj.

Z filmu Nespoutaný Django |foto: Falcon

Nespoutaný Django stojí spíše než na samotné režii na skvěle napsaných figurách. Kvůli střihu a krácení materiálu na poslední chvíli může v několika místech vytrhnout diváka z děje krkolomnější frázování. Ovšem příběh Tarantinova scénáře je tak uhrančivý, že nelze tuto chybu považovat za jinou než kosmetickou. Vyjma samotného Djanga v podání Jamieho Foxxe, jemuž patří titulní role, se hlavním hrdinou filmu stává na jeho podstatnou část Djangův zachránce z otroctví, zubař, lovec lidí, Němec a polyglot dr. King Schultz. Toho ztvárnil Tarantinův objev z Hanebných panchartů Christoph Waltz. Jeho literární promluvy jsou v kontrastu s přízemností a zvířeckou krutostí okolního světa i jeho činů coby zabijáka.

Nejen bravurně napsané dialogy, nečekané zvraty v nich a bujará slovotvornost charakterů jsou zdrojem humoru. Tarantino inscenuje obrazy, které vstoupí do dějin komedie. Jedním takovým je třeba setkání členů kukluxklanu nespokojených s kvalitou svých kukel. V prosté scéně jsme právě svědky geniálního kontrastu mezi tíživostí okolností, napětím před hrůzným činem a odhalováním hlouposti jeho aktérů, které nás paradoxně nutí se pět minut hurónsky smát.

V souvislosti s násilím ve filmu, nadužíváním nekorektních oslovení Afroameričanů – ono slovíčko „negr“ – a s těžkým tématem obecně je film označovaný za oceánem jako kontroverzní. Dočkal se však širokého přijetí ze strany diváků i kritiků a nebýt střelby ve škole v Connecticutu, asi by nebyly emoce okolo snímku tak vyhrocené. Přes všechnu nadsázku a humor se Tarantino nechová k tématu otroctví neuctivě a veškeré násilí hraje v ději zásadní roli. Není tedy exploatační senzací nebo snahou znechutit. Všichni si dovedeme představit, že v dobách, o nichž film hovoří, se odehrávalo daleko více ještě horších věcí, které šlo zobrazit mnohem naléhavěji a otevřeněji. I tak se v některých momentech film dotýká diváka velmi hluboko a umí zapůsobit na emoce, kterých se obáváme a které námi pohnou.

Můžeme mít pochybnosti o některých zvratech v Tarantinově scénáři, o nevyhnutelnosti jistých scén nebo plynulosti snímku, přesto se jedná o jedno z nejsoudržnějších děl tohoto tvůrce. Obsazení a bravurní herecké výkony obsažný příběh jen podtrhují. Výjimkou je snad krátké vystoupení samotného režiséra, který nepůsobí příliš přirozeně. Nespoutaný Django je film, který dovede otřást, ale i očistit. Dokáže uvolnit a pobavit, ale také mnoho předat a říct. Tahle schopnost, kterou Quentin Tarantino dále cizeluje, jej činí v americké kinematografii nezaměnitelným. Je to talent sdílet obsah a přesah a přitom nabídnout neuvěřitelně srozumitelnou a ostrou zábavu.

Christoph Waltz, left, and Jamie Foxx star in Columbia Pictures' "Django Unchained."|foto: Falcon

Hodnocení: 80%