Nevědomí a nablýskaná závrať

19. duben 2013

Rok 2077. Země leží pokrytá popelem jaderné války. Mimozemská invaze byla odražena, ale domov lidstva se proměnil v pustinu.

Zbývá jen skleněný dům v oblacích, v něm žena za komunikačním pultem a technik, který pravidelně sestupuje na povrch, aby udržoval v provozu ochranné drony dohlížející na těžbu mořské vody. Lidstvo se uchýlilo na Titan, závratnou samotou Země ještě stále křižují pozůstatky nepřátelského odporu.

Do tohoto světa nekonečné pustiny a majestátních trosek hypnoticky uvádí diváka expozice nového snímku futuristy, vizuálního fetišisty a manického designéra Josepha Kosinského. Zdánlivá rutina života údržbáře a posledního člověka na Zemi Jacka Harpera (Tom Cruise) je v Nevědomí bezmála euforickým zakoušením dystopického světa, který se otevírá před očima ve vší závratné majestátnosti.

Právě závrať Nevědomí do značné míry definuje – dlouhé sekvence dramatických sestupů Jackovy helikoptéry bouřkovými mračny, panoramatické záběry, jejichž měřítko je omračující. A především podmanivé „vertigo“ ze soundtracku francouzského dua M83, které blýskavému, prosvětlenému a klinicky čistému vizuálu dodává místy až absurdní hloubku a pompu.

Pulzující rytmický základ, minimalistické melodie, maximální využití vrstvených dechů i smyčců a bouřlivé gradace klíčových kompozic sbližují hudební doprovod s fascinující prací Hanse Zimmera, aniž by však šlo o odvozeninu, či dokonce plagiát. Sonické kaskády M83 se často převalí i přes velkolepý vizuál a diktují Nevědomí snově kontemplativní ráz.

Z filmu Nevědomí |foto: CinemArt

Nevědomí potvrzuje to, co naznačil Kosinského debut Tron: Legacy – mladý režisér je posedlý geometrií, výrazným světlem, přesným designem každého detailu. Předměty i bytosti pro něj slouží spíše jako estetické objekty než funkční doplněk vyprávění. Jeho filmy jsou komplexním prožitkem, efektním futuristickým muzikálem, v němž se hudba a obraz ústrojně doplňují (není náhoda, že svět Nevědomí je plný oblých tvarů, průsvitných a elegantních objektů bez ostrých hran).

Pokud Nevědomí vnímáme jen jako čistou senzorickou slast, jde o ohromující zážitek, který nefunguje jen jako vybroušený fetiš, ale i jako moderní akční zábava. Těch několik dynamických scén na rozdíl od Trona: Legacy nepostrádá strhující dynamiku a precizně gradované tempo. Jakmile se však zaměříme na složku vyprávění, dokonalý průzračný stroj začne zadrhávat.

Předlohou Nevědomí byla Kosinského stejnojmenná grafická novela. Komiksovost se podepisuje na vedení herců a pojetí dialogů. Důraz je kladen na sošnost, úhel, údernost vět a slovní leitmotivy. I vinou rutinní režie však hovory postav váznou, jako by jim k životu chybělo právě ikonické ohraničení komiksových bublin. Výběr herců je typově přesný, nejde však tolik o charaktery, ale spíš o tváře a precizní provedení gest. Tom Cruise znovu potvrzuje, že právě takové role dokáže plnit charismatem lépe než kterýkoli jiný současný herec.

Z filmu Nevědomí |foto: CinemArt

Jádrem filmu je poměrně zajímavý experiment se skloubením sílící indie sci-fi vlny, jež sází na inteligentní příběh (v úvahu tu připadá zejména až podezřele příbuzná „komořina“ Duncana Jonese Měsíc), a měřítka blockbusteru. Nevědomí je navzdory epickým kulisám a hře o osud lidstva vlastně velmi intimním příběhem o milostném trojúhelníku, ztracené paměti, osamělosti a touze, která se probouzí v hrdinově podvědomí.

Co však Kosinski dokáže prodat zdrcujícím vizuálem a puntičkářským sound designem, to vypravěčsky dává silně pod cenou – při množství zvratů a vysvětlivek působí příběh řídce a nelogicky, motivace jsou spíše provizorní a v závěru diktuje monumentálnost především výtvarné řešení, kosmické vlny M83 a citát veršů Thomase Macaulaye o hrdinství a oběti.

Joseph Kosinski zkrátka stále vystupuje jako sofistikovaný architekt, jehož stavby jsou uvnitř zvláštně prázdné a nezařízené. Kontakt s nimi ale dokáže navodit nablýskanou závrať z neznáma, která k vědeckofantastickému žánru od nepaměti patří. Nevědomí určitě není nejlepším sci-fi příběhem, ale rozhodně se řadí k diváckým požitkům, které jen těžko hledají srovnání. A navzdory všem inspiracím, které se derou na jazyk, zůstávají jedinečné.