Od Idy k Tělu aneb Polský film trvale na vzestupu

1. říjen 2015

Polská kinematografie letos zažila velký triumf: černobílý snímek Ida režiséra Pawla Pawlikowského získal pro naše severní sousedy historicky prvního Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Divácky nejúspěšnější polský titul za několik posledních let, který vznikl s výraznou podporou Polského institutu filmového umění, ale není žádnou izolovanou náhodou – tamní filmy slaví i na světových festivalech čím dál výraznější úspěchy. Dobrým příkladem může být vítěz Stříbrného medvěda za režii z letošního Berlinale: originální rodinné drama Tělo režisérky Małgorzaty Szumowské, které se dle ankety kritiků stalo i nenápadnou senzací jubilejního ročníku festivalu v Karlových Varech.

Přestože Polsko aktuálně posílá do oscarového klání pozoruhodně dynamickou thrillerovou kakofonii 11 minut klasika Jerzyho Skolimowského, nelze se úplně ubránit pocitu, že právě Szumowské komplexní a formálně vynalézavá úvaha nad fyzickým i duchovním rozměrem naší tělesné schránky by byla ještě vhodnějším kandidátem. Jen málokdy se totiž vidí podobně svérázné a inspirativní drama, které v sobě s naprostou suverenitou kloubí výsostně intimní polohy a nenápadné společenské přesahy, smrtelnou vážnost a hraniční černý humor, spiritualitu a všednost.

Čtěte také

Zdánlivě rozvolněná, ve skutečnosti až architektonicky vybroušená struktura snímku zahrnuje tři osamělé postavy, které se po svém vyrovnávají s hlubokou vnitřní bolestí a ztrátou: cynický policejní vyšetřovatel Janusz truchlí nad manželkou s lahví vodky, jeho anorexií trpící dcera Olga propadá za jeho apatického přihlížení sebedestrukci, zatímco její zdánlivě komisní terapeutka Anna se od nečekané smrti svého osmiměsíčního dítěte uchyluje k ezoterice a specifické verzi panelákového spiritismu. Všichni tři jsou naprosto životnými, přesvědčivými figurami, které ale zároveň reprezentují problémy a paradoxy současného Polska rozkročeného mezi zvolna odumírající tradicí a komplikovanými výzvami přítomnosti.

Szumowská se dokázala natěsno přiblížit vrstevnatosti a neuchopitelnosti skutečného života, našim nejtemnějším obavám, zraněním a strachům, a přitom jej neokázale metaforicky přesahovat. Zajímá ji tělo ve své hmotné i nehmotné podobě; tělo jako symbol i prostředník pro duši. Její precizně nasnímaná studie žalu a lidské nejistoty je mimo jiné také úvahou o národní identitě ― o zemi, kterou zklamala náboženská víra, a proto se uchyluje k okultním praktikám.

Jedna výše naznačená věc mě ani s odstupem nepřestává udivovat: jak Szumowská dokáže svůj film stavět s až klinickou, anatomickou přesností, která přitom nerezignuje na silné emoce a erupce absurdního humoru. S jakým zaujetím se věnuje niterným pocitům postav a současně neváhá mezi řádky kriticky komentovat náznaky šovinismu a netolerance. Kdyby Szumowská zvolila trochu subtilnější vyústění jinak skvěle rozehraného duchařského finále, šlo by o mistrovské dílo.

03425337.jpeg

Ve filmu zmiňovaný brazilský spiritista a médium Divaldo Franco říkával: „Kdo miluje, není nikdy nemocný.“ Szumowské snímek, který by si býval zasloužil uvedení i v české distribuci, tomuto tvrzení zčásti přitakává a zároveň s ním polemizuje tak elegantně, až se tají dech.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.