Od Sary Lund k okupaci Ruskem. Proč jsou severské seriály pořád tak dobré?

10. květen 2016

Sarou Lund v pleteném svetru to začalo. Ke kultovní policistce z dánského Zločinu stvořené podle Drsného Harryho přibylo od její premiéry několik dalších globálně známých a oblíbených hrdinů severských seriálů. Ve Švédsku dostávají novorozené holčičky nejčastěji jméno Saga – podle asociální kriminalistky ze švédsko-dánského Mostu. Kromě kriminálek vznikají i jiné žánry, které mají velká mezinárodní publika. Švédové natočili sci-fi seriál Obyčejní lidé o robotech, které si lidé pořizují domů na úklid, rozruch budí v poslední době norský politický thriller Okkupert z blízké budoucnosti, kdy je Norsko okupováno Ruskem. Úspěch severské televize není náhoda. Není za ním jen výjimečná generace autorů a šťastné období, ale systematická podpora kreativních průmyslů a étos severských veřejnoprávních televizí.

Severská televizní produkce je dnes podobně populární jako severský design nebo architektura, které v seriálech nápaditě vystavují návrháři natáčecích setů. Tři sezony dánského Zločinu (Forbrydelsen), premiérově vysílaného před devíti lety, v Británii poprvé přiměly masové publikum dívat se na televizi s titulky. Seriál, ve kterém nikdy nesvítí slunce, překvapil diváky propletením dějových linek vyšetřování a neuspořádaného života Sary Lund, rodiny zavražděné teenagerky a souvislostí s městskou politikou a institucemi. „Nezajímají mě normální příběhy z každodenního života, zajímají mě velké příběhy, mýty. Ústřední myšlenkou Zločinu je připodobnění Kodaně k Thébám. Městu, které je v pasti. Nikdo se tam nemůže hnout, nikdo nemůže dýchat. Sarah Lund je opravdu jako z řeckého mýtu, je jako pochodeň v temnotách, která se snaží osvobodit celý systém od korupce a zatracení,“ říká scenárista Soren Sveistrup. „V Twin Peaks bylo také něco z Charlese Dickense, nešlo jenom o to, kdo zabil Lauru Palmer.“

Salutovat demokracii

Po třech sezonách Zločinu se v Británii, Francii, Jižní Koreji nebo Brazílii skvěle chytil i další dánský seriál – Borgen, nazvaný podle dánské vládní budovy přezdívané hrad. Zodpovědný dánský přístup k politice a věcem veřejným se do seriálu otiskl stoprocentně. Zatímco Britové mají celou sbírku potrhlých politických satir a ve Spojených státech vzniká další sezona House Of Cards, fascinovaného bezskrupulózností jediných skutečně úspěšných hráčů, Dánové natočili seriál o fiktivní premiérce prosazující progresivní severskou politiku zdejší umírněné levice. Zatímco Frank Underwood funguje podobně jako komiksoví záporáci, političku akcentující společenskou soudržnost by notná část publika chtěla ve skutečnosti volit. Podle hlavního tvůrce Borgenu Adama Price byla motivací pro jeho vznik touha zasalutovat demokracii. „Nechtěl jsem psát příběh, kde jsou všichni politici ďábelští bastardi, kterým jde jen o vlastní prospěch. Spíš jsme vždycky přemýšleli, jak to udělat, aby lidi bavilo něco tak nudného, jako je dánská politika,“ vysvětluje Price, který je v Dánsku zároveň známým televizním kuchařem.

03625226.jpeg

Kromě trojice nejznámějších seriálů ve Skandinávii vznikl například Wallander (švédská i britská verze) nebo mafiánský seriál Lilyhammer, krimi Den som dræber/Those Who Kill, sci-fi Äkta människor/Skuteční lidé, drama Bedrag/Follow the money a další. Nejnověji vzbuzuje silné reakce thriller Okkupert/Occupied. „Zpočátku je to možná až moc velkolepé, pak se ale seriál začne věnovat drobným situacím ze života, drobné kolaboraci, kterou vykresluje sympaticky ambivalentně,“ říká o seriálu Vít Schmarc.

Seriál je opět vystavěn tak, aby divák vnímal tzv. dvojí příběh, jak často vysvětlují dánští televizní dramaturgové. Cosi zábavného i edukativního v jednom. „Divák Borgenu má možnost nahlédnout do zákulisí politických bojů na nejvyšší úrovni i na mezinárodním poli, zároveň ale jsou často tématem jednotlivých epizod záležitosti dotýkající se běžného života Dánů, jako třeba schvalování rozpočtu nebo přistěhovalecká otázka,“ říká publicista a fanoušek severských seriálů Petr Pláteník. „Vrcholným identifikačním momentem je linie z prostředí rodiny premiérky. Volba ženské aktérky je tu geniální, protože žena musí čelit stálým sociálním obstrukcím. Když se stane premiérem muž, tak je jasné, že jeho žena mu zajistí rodinné a společenské zázemí, u mužů úspěšných žen se to ale neočekává. Přestože její manžel má pochopení, je jasné, že se ti dva střetnou na poli svých kariér, ona premiérka, on úspěšný ekonom.“

Veřejnoprávní trendsetting

Bolestně naléhavá jsou politická prohlášení v podání sériového vraha ze švédsko-dánského Mostu (Bron/Broen). Rozesílá je na videích spolu s upozorněním na vraždy vybraných obětí. Bron na rozdíl od amerických seriálů jen zřídka vyjadřuje naději v lepší svět. Když Dánsko a Švédsko napjatě sledují, zda skupinka milionářů splní požadavky vraha, aby zůstal naživu bezdomovec, tušíme, že konec bude takový, jaký předvídal autor krutého kousku. I tehdy, kdy jde o život některé z hlavních postav, se nemá cenu utěšovat, že zrovna ji by scenáristé neodpravili. Nekompromisní procesní detektivka je nejznámějším příkladem tzv. transnational cinema. Most mezi Švédskem a Dánskem, na kterém se najde první mrtvola, propojuje dvě kinematografie a dva tvůrčí kolektivy. V seriálu politicky korektnější Švédy zastupuje robotická Saga Noren, kterou Pláteník charakterizuje jako severské propojení charakterů Sherlocka Holmese, Spocka a Sheldona Coopera, podobně diváky zbožňovaný je i žoviální dánský policista Martin Rohde.

Zločin, Most i Borgen vyrobila dánská veřejnoprávní DR, rozhlasová a televizní stanice v jednom, která například v srpnu vysílá několik pořadů o ramadánu. „Když jste veřejnoprávní médium, nechcete společnost jen vzdělávat, chcete jí pomoct, aby mohla být skutečně moudrá,“ říká dřívější šéf kultury dánské televize Morten Hessedahl v magazínu The New Yorker. „Dáváme si velký pozor na to, aby naše příběhy měly vždy vrstvu navíc. Chceme být samozřejmě zábavní, ale současně chceme upozorňovat na důležitá témata. Ať už je to sociální situace v Grónsku, nebo nerovnoprávnost žen. Ale nechceme o tom mluvit, jako bychom citovali učebnici. Chceme toto téma vklínit do současného dramatu. Díky tomu může být hlubší, i když je to přímočarý kriminální příběh, jako třeba Zločin.“ Podle producentky Borgenu Camilly Hammerich by televize skutečně měla být trochu jako školní vyučování. „Musíte se vždycky něco dozvědět, chtěli jsme, aby po každé epizodě měli lidé co probírat u kafe.“

03625225.jpeg

Čtěte také

Na otázku, zda to přece jen není až příliš školometský přístup, odpovídá šéfka tvorby fikce Nadia Klovedal Riecht takto: „Náš úkol není být avantgardní. Chceme vyprávět dobré příběhy, se kterými se dá ztotožnit, současně však mají vypovídat o společnosti, ve které žijeme.“ Jistě se dá nesouhlasit, nezdá se ale, že by se desítky milionů diváků severských seriálů po celém světě nudily. DR tak navíc zvládá být nejvlivnějším aktérem na poli dánské televizní produkce. Na trendy se nepokouší odpovídat, sama udává tón.

Romány místo manifestů

Postavy druhořadých severských seriálů naplňující zdejší mustr genericky však mohou působit legračně přemoudřele. Až obsesivní dánský vztah k věcem veřejným je například v recenzi Guardianu na nedávný seriál Bedrag/Follow The Money předmětem sarkasmů. „Od epizody Borgenu o volbách evropského komisaře mě takhle nenaštvalo to otravné množství informací o dánské politice, které jsem musel vstřebat,“ píše Stuart Jeffries.

Äkta människor/Obyčejní lidé je podle Luboše Pavloviče a Petra Pláteníka nejlepší evropské sci-fi. „Seriál o robotech zaměstnávaných v blízké budoucnosti v našich domácnostech má víceméně současné kulisy. Poutákem na diváky je experimentální design, návrháři si vytváření rekvizit určitě dost užili. Robotí look tu dělá hlavně líčení, není to dělané nijak nákladně - tvůrci chytře obešly velké finanční nároky. Příběh variuje známý model robotí emancipace vůči lidem, otázku zda se mohou roboti někdy lidem rovnat svým sociálním statusem. Jde tu o to, jaký vztah si k robotovi vytvoří různí členové rodiny," říká Petr Pláteník.

Podle Pavla Turka má společenská uvědomělost dánských kriminálek kořeny na přelomu 60. a 70. let, kdy svými kriminálními romány proslula manželská dvojice Maj Sjöwall a Per Wahlöö. „Všechny motivy, které provází severskou krimi, jsou vystopovatelné už v těch deseti románech,“ tvrdí Turek. „Per Wahlöö byl aktivním členem švédské komunistické strany. Dráždily ho policejní represe vůči menšinám nebo drogově závislým v 60. letech. V jeden moment došel k prozření, že teze v jeho manifestech nikdo nečte, ale všichni čtou kriminální romány. Tak se zrodil nápad vkládat myšlenky a pohled na společnost do nich.“ V románech nevyšetřuje geniální vyšetřovatel, ale tým, vše se podřizuje metodě a souladu kolektivu. Vyšetřuje se zneužívání dětí, špatná sociální pomoc, špatné začleňování recidivistů do běžného života i deziluze samotných policistů z vlastní práce. „Zároveň to z toho edukativně netrčí, je to dokonalá práce, kdy se popkultura potká s nějakým světonázorem,“ uzavírá Turek.

Dánská cesta

Podle Patricka Kingsleyho z Guardianu, který je autorem knihy How to be Danish, se dánští televizní producenti inspirovali už slavným manifestem Dogma 95, režiséry Trierem nebo Vinterbergem, kteří točili podle jeho striktních zásad. „Nefascinovaly je přímo jejich zásady, ale způsob, jakým se Dogma stalo světoznámým,“ píše Kingsley. Dodává, že dánské filmové a produkční zázemí se z velké části překrývají, mnoho autorů tvoří pro obě oblasti. „Díky manifestu Dogma 95 funguje to, že aby ty výsledné tvary dodržely všechny ty zásady, musí být na začátku perfektní scénář, kterému se pak podřizuje natáčení,“ říká Pavel Turek. „To je i případ Zločinu, který se natáčel chronologicky, nikdo z herců nevěděl, kdo je vrah. Scénáře dostávali ve čtvrtek nebo v pátek večer, v pondělí se točilo. Několikrát se stalo, že byly připravené kulisy, postavený celý set, který se pak musel obětovat kvůli tomu, že se Sveistrup rozhodl, že příběh půjde jinudy a set není třeba. Seriál byl poháněný scénářem od začátku do konce.“

Důležitou roli hrála i inspirace americkou tvorbou. Už v polovině 90. let začala DR svoje manažery a producenty posílat na služební cesty do Los Angeles, kde navštěvovali natáčení seriálů jako 24, NYPD Blue nebo L.A. Law. Do Dánska se pak vrátili s novými koncepty, jako jsou kolektivní psaní scénářů, showrunnerství nebo tvorba nekonečných seriálů. „Od té doby jsme se snažili profesionalizovat, řekli jsme si, že to všechno budeme dělat po americku. Nějaký čas nám vzalo, než jsme přišli na ‚dánskou cestu‘, jak dělat věci po americku,“ vysvětluje v New Yorkeru Gjervig Gram, jeden z autorů Borgenu.

„Dánská cesta znamená také všechno to, co není vidět – produkční zázemí, přípravný proces, systém státní podpory, nadnárodní spolupráce,“ říká Petr Pláteník. „Systém poskytuje tvůrčí jistotu, tím se zvyšuje i umělecká a profesní úroveň. Všechno se odvíjí od kvalitních, vycizelovaných scénářů. Jeden z nejlepších dánských scenáristů Tobias Lindholm, který se podílel na Borgenu a momentálně má v kinech svůj film Boj, scenáristiku vystudoval a až pak přešel k režii. Na školách je učí hlavně řemeslo, až potom je pouští k něčemu dalšímu.“

České čekání na správnou generaci

Na produkci České televize je v poslední době znát snaha odpovědět na americkou quality tv i severské seriály po česku, zatímco zdejší HBO vsadila na remakování druhořadého norského Mamonu. Jeho česká verze nikoho příliš neoslnila, poprask však způsobily Modré stíny Viktora Tauše natočené v produkci ČT, které jsou pro některé prvním příkladem české quality tv a pro ostatní nemístně experimentálním nesmyslem. Debatu o českých seriálech se nedávno ve svém pořadu Konfrontace pokusil iniciovat Petr Fischer. Jeho host, producent a dramaturg ČT Jan Stern šokoval prohlášením, že zatímco profesionálové z televize obdivně sledují všechny „... Mosty, Zločiny, True Detectivy a tak dále, lidé ještě mentálně a kulturně nedorostli do takto kvalitních produktů. Moc velkou sledovanost nemají“. S rétorikou vedoucích oddělení dánské DR jsou jeho slova ve smutném kontrastu.

03593314.jpeg

Čtěte také

„Je to opravdu absurdní postoj,“ říká Petr Pláteník. „Zákonem je přece dané vzdělávat a vychovávat svoje diváky. Navíc argumentovat tím, že nemáme lidi a jsme omezený trh, v době internetu nedává smysl.“ Pláteník vyjmenovává různé kanály a festivaly, kterými se dnes dají kvalitní televizní věci prodávat do zahraničí, přesně tak, jako to dělá celá Skandinávie. „Je to cesta, jak na sebe upoutat pozornost a získat zpátky část vložených nákladů. Co jiného bylo koneckonců Dogma 95 než nejkvalitnější platforma, jak propagovat dánský film, svérázná kulturní franšíza přenositelná kamkoliv, třeba do herního průmyslu nebo mezi asijské filmaře. Snaha vystoupit z národního, jazykem determinovaného prostoru je fascinující, je to jediná cesta, jak tu malost, kterou si vlastně děláme sami, překročit.“

„Nepříjemná je na tom argumentu ta jistota, že publikum chce něco horšího,“ říká Pavel Turek. „Kdybychom se tím řídili, nebude se nic zlepšovat. Kdybychom si říkali, že lidi chtějí jíst hnusná jídla, tak nemusíme mít Ano, šéfe. Kdybychom chtěli špatnou hudbu, nepotřebujeme rádia, která budou objevovat novou.“ Turek zároveň zdůrazňuje, že určité národní zvyky a specifika fungují. Nemá smysl se v České republice zaklínat tím, že chceme točit jako Dánové. „Stačilo by, kdyby české kriminálky dosáhly na úroveň německého Místa činu, což je projekt veřejnoprávní ARD, který běží od 70. let. Je to na podobném principu, problémy a fenomény, jako jsou prostituce, uprchlická otázka, začleňování cizinců, jsou pojednávána na půdorysu celovečerního filmu. Není to tak bombastické jako severská krimi, ale také to ukazuje mainstreamově morální názor na to, co se v tom daném společenském okruhu děje. Navíc divácky je to velmi úspěšné.“

Z rozhovoru se Sternem vyplývá i to, že Seveřané mají nejspíš momentálně jakési štěstí na autory, prý podobně jako Československo v 60. letech. Zdá se, jako by v ČT nechtěli chápat svoje vlastní povolání a poslání. Přestože roli hrají i konkrétní talenty konkrétních lidí, vzdychání nad jedinečností projevu určitých uměleckých generací by se dalo čekat spíš ve fanouškovské debatě. Nikoliv od televizních profesionálů, jejichž úkolem je tyto „výjimečné generace“ stavět.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.