Oliver Stone vytrhl Snowdena z reality, aby ho blahořečil
Vrchní americký ukňučenec Oliver Stone natočil daleko horší a zmatenější filmy, než je letošní Snowden. Stone se po mnoha škobrtnutích tak trochu vrací do formy – nutno podotknout, že i to znamená alespoň několik scén pohybujících se na hranici sebeparodie. Největší problém filmu o nejslavnějším whistleblowerovi se nachází ve vztahu mezi filmem a realitou.
Stoneův Snowden míchá několik dějových linek. Vývoj jeho postavy rámuje dramatické setkání s novináři v Hongkongu. Mezitím snímek Snowdena sleduje od neúspěšného pokusu přidat se k armádě, výcviku v CIA přes práci agenta amerických národně bezpečnostních agentur po celém světě až po samotné vynesení informací ze střediska NSA na Hawaii a útěk do Moskvy. Špionážní pasáže střídají úseky zaznamenávající Snowdenův vztah s jeho přítelkyní Lindsay Mills. Ty pak působí jako vystřižené z jiného filmu: plochá romance, která se snaží vydojit maximum z kontrastu názorů původně konzervativnějšího Snowdena a jeho liberální přítelkyně, to vše zabalené ve Stoneově trademarkovém vlasteneckém patosu.
Scény z hongkongského hotelu se snaží věrně kopírovat záběry z dva roky starého dokumentu Citizenfour od Laury Poitras. Bijí se se zbytkem filmu, který se snaží být spíše špionážním thrillerem se všemi možnými formálními klišé, jakým je například zdůrazňovaná Snowdenova náklonnost k Rubikově kostce, která ve filmu plní hned několik rolí – signalizuje divákům Snowdenovo geekovství, je použita jako poznávací znamení pro novináře, se kterými se má setkat, nebo později pro trochu špionského eskamotérství. Takovýchto signálů je ostatně v celém filmu plno. Klasickým hollywoodským trikem umísťuje Stone portrét Kennedyho do kanceláře mentorské postavy Nicolase Cage. Celou plejádou odpudivých atributů pak opřádá hlavní zápornou postavu Corbina O'Briana, jehož jméno je ostatně odkazem k románu 1984.
Snímek Snowden není schopný se vypořádat s problémem, který whistleblowera pronásleduje od momentu, kdy vystoupil z anonymity. Příběh Snowdena zastiňuje obrovské proporce samotného leaku. To v jeho případě působí obzvlášť komicky. I skutečný, nefilmový Snowden totiž hned v prvním videu, kdy se představil veřejnosti jako původce uniklých informací, zdůrazňoval, že nestojí o zájem veřejnosti. Prý nechtěl, aby se psalo o něm, ale o tom, co dělá vláda Spojených států. Trochu absurdně to působilo už tehdy. Po uvedení filmu, na jehož vzniku Snowden samozřejmě spolupracoval, to s jeho schopností sebereflexe vypadá ještě trochu hůře.
Film navíc nevytahuje ze Snowdenova příběhu zdaleka to nejzajímavější. Téměř žádný prostor Stone nevěnuje kontrastu mezi odvahou a odhodláním Snowdenova původního leaku a překvapivě naivně apolitickou vizí toho, co po něm bude následovat. Kontroverznímu výběru Ruska jako trasy útěku je ve filmu věnováno přesně 15 vteřin. Samozřejmě beze zmínky, že byl Snowden během svého pobytu ochotný posloužit účelům putinovské propagandy.
Nejabsurdněji působí závěrečná oslavná pasáž filmu následující po zveřejnění leaku. Koláž z úryvků televizních zpráv, novinových titulků a reakcí různých postav z filmu diváka dovede až ke konferenci, které se Snowden virtuálně účastní. Dojde i na Nicolase Cage v křesle u televize, který dojatě s pivem v ruce zvolává „Ten kluk to dokázal!“. Pasáž od zpravodajské montáže až po epický potlesk, který virtuální Snowden sklidí, působí, jako kdyby byl whistleblower ve svém boji proti NSA úspěšný. Jako kdyby po leacích následovaly důkladné reformy amerického sledovacího aparátu a problémy, kvůli kterým se Snowden rozhodl k radikálnímu kroku zveřejnění balíku informací, byly minulostí. K ničemu takovému však ve skutečnosti nedošlo.
Jestli bylo cílem Olivera Stonea pokusit se aktivizovat diváky svého snímku, je těžko pochopitelné, proč je konejší velkolepým a přepáleným závěrem, který má s realitou společného jen málo. Špionský thriller se najednou zvrhne v blahořečení, završené tím, že se na samotném konci místo Josepha Gordon-Levitta v hlavní roli na plátně zjeví skutečný Snowden. Patos z plátna přímo tryská, a pokud byste snad chtěli od celé té ztráty soudnosti odvrátit zrak, podtrhuje celý nevkus i závěrečný oslavný song od Petera Gabriela.
Přes to všechno je Snowden paradoxně po dlouhé době snesitelnějším snímkem z dílny Olivera Stonea. Jestli si chtěl Stone natočit nekomplikovanou ódu, měl si ale vybrat jiného whistleblowera. Nebo si nějakého rovnou vymyslet. Snowden z filmového plátna říká, že se nejvíce obává toho, že se po jeho leaku nic nezmění. Idealizováním jeho příběhu – navíc podaném jako něco uzavřeného – neprospívá Stone ani řadovým divákům, ani lidem bojujícím proti přebujelému americkému sledovacímu aparátu a ani samotnému Snowdenovi.
Hodnocení: 60 %
Snowden
Oliver Stone, USA, Německo, Francie, 2016, 134 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
