Opakované čtení. Nejjednodušší stroj času i způsob životního bilancování
Když jsem ve třinácti poprvé rozečetl Kdo chytá v žitě, nejvíc mě bavily trapné pasáže s uhrovitým protivou Ackleym nebo profesorem historie, který se šťourá v nose, ale dělá, jakože nic. O pár let později jsem soucítil s Holdenem Caulfieldem a měl dojem, že se celý svět řítí do záhuby. Teď bych protagonistovi svého kdysi oblíbeného románu koupil pivo a poradil mu, ať se zklidní. Proč čteme knihy opakovaně? Jde o pravítko měřící duševní vyspělost, nebo o berličku ulevující nostalgickému já? A není opakované čtení v době knižní nadprodukce zbytečný luxus?
„Rozhodně není,“ odpovídá na poslední otázku literární vědec Jiří Trávníček, který se posledních několik let svého života věnuje fenoménu čtenářství u nás, „Je to zvyk, jedno z tradičních čtenářských chování. Dokonce jsou určité knihy přímo určené na opakované čtení.“ Dobrým příkladem je Bible, myslí si Trávníček, ale také drtivá většina poezie, která může při každém čtení vyjevit něco docela jiného.
Verš pro dnešní den
„Poezie repetitivnost vyloženě vyžaduje. Člověk do ní vždycky vloží něco ze sebe, vždycky ji dotvoří. Já se takhle vracím k Majakovskému, jeho texty čtu každý rok a pokaždé jsou jiné, protože jsem zase odžil nějaký jiný kus života, který skrz ně filtruju,“ říká spisovatel Marek Šindelka.
Literární historik Martin C. Putna co chvíli čte Básnické spisy Bohuslava Reynka, který je pro něj „průvodcem po všech možných úzkostech“. Putna naplňuje smysl opakovaného čtení jako způsobu terapie a dalo by se říct, že utvrzuje domněnku psychologa Aleše Kudy: opakované čtení zní jako logická věc, když se do jisté míry opakují i životní situace.
Nemusíte nutně hltat dávno přečtené romány nebo elegické cykly, abyste četli opakovaně. Schopný čtenář není ten, kdo slupne, co mu přijde pod ruku, ale člověk, který umí nacházet různé čtenářské strategie. Včetně ledabylého pročítání. „Je tu dost knížek, které máme na nočním stolku, ale čteme si je jen náhodně.“ Kategorie verš pro dnešní den může pro někoho znít děsivě pateticky, ale v zásadě jde o naplnění všudypřítomné potřeby rituálu a meditace. Nemusíte přitom nutně lovit v Bibli, v Holanových básních nebo v Mannyho Little Book of Calm. Skvělá knížka na náhodné, čas zpomalující pročítání v posteli je třeba Úzká stezka do vnitrozemí od slavného tvůrce haiku Bašóa, ve které se s každou krátkou kapitolou člověk ocitne v jiném místě středověkého Japonska (odkud je to celkem daleko do práce i všednodenního shonu).
Tak už pod ten vlak skoč
Nesmíme zapomenout na čtenáře v kategorii hardcore. Karolína Demelová, se kterou moderujeme pořad Liberatura, si každou zimu po Vánocích zaleze pod duchnu s románem Anna Kareninová. „Strašně mě ta knížka baví, protože při každém čtení nacházím něco nového nebo se proměňují moje sympatie k postavám. Poprvé mě štvaly venkovské postavy. Když jsem to četla počtvrté, tak mě začala bavit naivní, hloupá Kitty, a naopak mě rozčilovala Anna svým afektovaným chováním a říkala jsem si, tak už pod ten vlak skoč a neotravuj.“
Někomu by se mohl Karolínin vzkaz zdát trochu brutální, ale podle psychologa Kudy by se dal interpretovat jako zdravý vývoj. Rozhodně není špatně, když si ve třiceti už nepřipadáte jako Holden Caulfield nebo Anna Kareninová. „Tenkrát jsem to četl, bylo mi dvacet a tohle jsem prožíval. Teď je mi čtyřicet a přemýšlím, co mám v životě za sebou. Když si tu knihu znovu přečtu, uvědomím si – za těch dvacet let jsem ušel takový kus cesty.“ Opakované čtení knih tak paradoxně není oblíbený koníček sentimentálních autistických intelektuálů, ale zábavný způsob, jak bilancovat svou životní cestu.
Poslechněte si také anketu: Ze Švejka zvracím, Babička mě nudí
„Čtenář má právo nedočítat,“ tvrdí spisovatel Danniel Pennac. A respondenti další ankety s ním souhlasí. Co všechno nedočetla básnířka Olina Stehlíková, spisovatelka Alena Mornštajnová, Marek Šindelka, David Zábranský a další? Nezapomeňte, že knižní resty můžete znovu zkusit vytáhnout z knihovničky na Den nepřečtených knih, tedy 31. sprna.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
