Panenská hora Fúsi čelí vichrům života
Dagur Kári se ve svém novém filmu vrací k leitmotivu své tvorby – samotářskému hrdinovi, který nikam nezapadá.
Fúsi je statný čtyřicátník, který svůj život dělí mezi práci překladače zavazadel na letišti, bydlení s panovačnou matkou a simulované bitvy s modýlky techniky z druhé světové války. Zakřiknutý muž-hora je směsicí naprosté submisivity, pokory a dětské naivity. Šikanovaný mamánek, pro něhož lidský kontakt zastupují telefonáty s moderátorem místní rozhlasové stanice, nakonec nuceně vykročí z životní rutiny do neprobádaného teritoria mezilidských vztahů.
Jakkoli se ze stručného popisu může zdát, že Fúsi modelově zapadá do škatulky islandského filmu, k němuž automaticky patří i pasivní, opuštěný a vyčleněný hrdina, Dagur Kári se zdaleka vymyká mechaničnosti, s jakou s podobným typem hrdiny pracují nedávné filmy jako Vulkán, Paříž Severu či Život v akvárku. Minimalistická poetika, která sází na dialogy tvořené především z vět jednoduchých, záměrně nedohrané a náznakové situace a tlumené emoce, je v podání Káriho nezvykle dotažená.
Navzdory předvídatelnosti, kterou s sebou nese příběh o probouzejícím se obrovi, nechybí Fúsimu subtilnost a velmi uvážlivá práce s charakteristikou postavy. Opakující se motivy běžícího pásu, který symbolicky naznačuje, jak Fúsiho neustále život míjí, ironické úniky k vojenské hrací ploše, která jen simuluje skutečný svět, i lehce surreální výjevy z islandského paneláku, kde vládne pevnou rukou matka-kadeřnice (a její prázdné hovory se zákaznicemi), skládají dohromady podmanivou mozaiku smutku, dětské naivity a neobratné houževnatosti.
Fúsi není chcípáckým hrdinou, který by škemral o soucit nebo sloužil jako zřídlo směšné trapnosti. Je to v jádru odzbrojující hora lidské dobroty a obětavosti, která jen velmi obtížně hledá cestu k druhým. Velmi nevyrovnané milostné pouto, které vznikne mezi ním a depresivní Sjöfn, zachycuje film zdrženlivě, bez manipulací. Dialogy používá spíše jako doplněk decentního pozorovatelství, které vzácně spojuje věcnost a poetiku obyčejnosti. Podobně jako hlavní postava i Káriho film dovede působivě mlčet a mluví jen tehdy, když není zbytí.
Natočit malé věci tak, aby neztratily měřítko a přitom působily jako velké – nemám na mysli jen úctyhodnou konstituci představitele hlavní role Gunnara Jónssona, který při množství tělesné hmoty hraje překvapivě úsporně a s citem pro detail, ale i Káriho režii, která se po ambiciózních a ne zcela zvládnutých filmech Outsider a Dobré srdce vrací k východiskům jeho debutu Albín jménem Noi – přesnému vedení herců, uvážlivému záběrování a neokázalé volbě studených a nehostinných panoramat Islandu, která dokreslují vnitřní rozpoložení protagonisty.
Fúsi je ojedinělým příkladem skandinávského filmu, který navzdory naprosté modelovosti nepůsobí vykonstruovaně. Veškeré emoce jsou tu přiměřené, veškerá schémata organicky rozpuštěná v plnotučném mléce existence muže, který svým tělem možná zabírá ve světě překvapivě mnoho místa, ale jeho bytí je pro ostatní přesto téměř nepostřehnutelné.
Subtilní portrét čistého srdce, panenské hory a odzbrojující ilustrace jednoho verše ze šlágru Dolly Parton Islands in the Stream, který nečekaně infiltruje metalový vkus hlavní postavy: „Tender love is blind.“; Fúsi je skromným vrcholem tvorby Dagura Káriho a nejpozoruhodnějším islandským filmem posledních let.
Hodnocení: 80 %
Fúsi
Dagur Kári, Island/Dánsko, 2015, 94 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
