Petra Soukupová v nonstopu, Jáchym Topol po nocích i na samotě. Kde čeští autoři píšou?

Vlakem, co nikde nestaví

Noční bary jsou mezi autory rozhodně v oblibě. Stejně jako Soukupová uvažuje třeba i Green Scum, autor knihy Nuselskej punk, která vznikla v místním nonstopu. Autor knihy každý večer usedal ke svému oblíbenému stolu a tvořil alkoholické literární skeče, pravidelně zakončované punkovou frází „s*át na to“. Ještě větší oblibě než bary se ale evidentně těší vlaky.

„Nejradši píšu ve vlaku,“ říká autorka povídkové knihy Nícení Ivana Myšková, která se smíchem vykládá o svém plánu prosadit stipendia v rychlících. Nebyla by jediná, kdo by literární rezidenci v kupéčkách a jídelních vagonech ocenil. Přidala by se třeba Dora Čechova. „Z vlaku mám nejkrásnější vzpomínky na psaní, ve vlaku jsem napsala první povídku. Kdykoli nastoupím do vlaku, tak se moje myšlenky soustřeďují a usebírají. Dostávám se mimo rytmus okolního světa. Dnes jsem za vámi taky přijela vlakem. Při cestě jsem si uvědomila, jak čas vlaku je úplně jiný. Naprosto vás oddělí od běžného ruchu života, od shonu, od toho, co stíháme a nestíháme,“ říká spisovatelka, když se o psaní bavíme na jednom z opuštěných perónů Masarykova nádraží. Čtvrteční poledne tady nepatří mezi frekventované časy. Kdyby tlampače nehlásily odjezdy a příjezdy, byl by tu klid jako v knihovně.

Petra Soukupová |foto: Jonáš Zbořil

Návnada na hladovou mysl

Není to přitom klid, co autory na vlacích tak láká. Ivana Myšková vysvětluje, že cesta jí pomáhá potlačit vlastní nesoustředěnost: „Já jsem v klidu a mnou je pohybováno, to mi vyhovuje. Jak se rozjede vlak, rozjedou se i myšlenky. Paradoxně mi to umožňuje větší soustředění, než když jsem na místě – to víc těkám.“ V tom se teorie Myškové blíží třeba eseji Stephena Spendera z knihy Jak se dělá báseň. Vlaky tu nahrazují cigarety, kouření Spenderovi slouží jako návnada pro odbíhající mysl. Potřeba mozku neustále lovit nové vjemy je uspokojena, básník může psát. Podle téhle teorie evidentně funguje mnoho autorů, včetně Richarda Klíčníka z nakladatelství Argo, ve volném čase básnícího na motocyklu. „Je to zvláštní, ale v poslední době toho nejvíc přijde, když jedu na motorce. Člověk přejde do takového autopilota, zapnou se nějaké alfa vlny. Tělo řídí, hlava si jede svoje, brázdím krajinu a přicházejí nápady. Nejdřív dvojverší, pak něco dalšího.“ Se zapamatováním básní z cest Richard nemá problém, hlavní je, že se může soustředit.

Když ještě Jáchym Topol psal poezii, zvládal se básním věnovat po práci: „Po nocích jsem v Respektu psal sbírku V úterý bude válka. Fascinovalo mě, že po uzávěrce, kdy přes den píšeš o prvních rasových nepokojích a tunelováních, ti v noci prošlehávají hlavou kusy básní.“ S prózou už ale Topol musel odjet do Německa. Nabídku na stipendium v Heinrich Böll Haus objevil díky kamarádovi, který našel letáček v koši poblíž ambasády. „Ten zázrak, kdy jsem se ocitl na Západě. Tehdy jsme ještě prožívali vstup do supermarketu Aldi nebo pobyt na benzínový pumpě jako něco neuvěřitelnýho. Za měsíc přijel Albánec, který byl čtrnáct let v gulagu. Zavedl jsem ho do supermarketu. Ta obrovská změna mě nakopávala k tomu napsat Sestru,“ vypráví Topol a vzápětí dodává, že byl asi jediný, kdo rezidenční pobyt opravdu využil k psaní. Ostatní autoři za přidělené peníze prý cestovali po Evropě.

Sešit Marie Iljašenko |foto: Jonáš Zbořil

Být sám je náboženský obřad / Totalita nesoustředěnosti

„Fascinace bytí o samotě, to mám doteď,“ říká Topol. „Být sám je náboženskej obřad. Pro mě je jediný základ, aby na mě nikdo nemluvil, nikdo se na mě nekoukal, nikdo mě neotravoval. A to jde v noci v redakci, někde na venkově, v nějaký špeluňce v Praze. To je jedno, jestli je to na břehu obrovského jezera nebo někde na Žižkově.“ Vzápětí se spisovatel rozpovídá o studentských esejích, které pravidelně přijímá v rámci projektu Knihovny Václava Havla. Začátky bývají skvělé, pak je cítit, že se autoři přestali soustředit. „Řeknu to s černým humorem, nechci se rouhat. Jestliže generace předtím zápasily s totalitami, generace dnes mají totalitu nesoustředěnosti. Moje pětadvacetiletá kolegyně říká, že dneska napsat knihu je těžší, protože je nemožné být sám. Když jsem psal Sestru, izolace byla úžasná. A normální. Mobily neexistovaly, maily neexistovaly. Musel jsem dojít čtyři kilometry k budce. Jednou za týden jsem zavolal domů, že jsem naživu. Dopis šel deset dní. A to se pak píše,“ vzpomíná Topol.

Marie Iljašenko |foto: Jonáš Zbořil

Marie Iljašenko patří mezi autorky mladší generace, u níž by člověk dokázal najít ohnisko internetové roztěkanosti. Marie se nicméně brání „raušem“, stavem, který k ní přichází, když má ideální podmínky na psaní. Zrychlí se jí tep, zvětší zorničky a je připravená tvořit. Rauš se může dostavit ve vedlejších pokojích, zatímco v kuchyni konverzují Mariini přátelé, ale i v tramvajích nebo vietnamských večerkách. Docela dobrým katalyzátorem rauše je jedna pražská zahrada, schovaná v centru města. „To místo je výjimečně krásné. Jsou tu bambusové houštiny a želvy, člověk se opravdu cítí, jako by se dostal někam úplně jinam,“ říká Iljašenko. Svou debutovou sbírku Osip míří na jih, nominovanou na cenu Magnesia Litera, napsala v Libni. Povalují se v ní ledničky, ve vedru se vlní kolejiště, cestuje se po světě. Kam budou mířit texty napsané v Rajské zahradě, to se teprve dočteme.