Pocit vykořenění přetavený v pozoruhodné dílo na retrospektivě Any Mendiety

Ana Mendieta se narodila na Kubě v roce 1948, ve dvanácti letech byla ale spolu se sestrou rodiči poslána z nestabilní Kuby do Spojených států, kde dívky vyrůstaly v náhradní rodině. Tato událost se stala pro Mendietinu práci naprosto klíčovou. Silný pocit ztráty kontaktu s vlastními kořeny a potřeba jeho obnovení se vinou celou její tvorbou. Umělecká kariéra Any Mendiety byla poměrně krátká (roku 1985 ji utnula její náhlá smrt), za tu dobu si však stihla osvojit vlastní vizuální jazyk a vytvořit konzistentní, velmi působivé dílo.

Mendietina tvorba je v Rudolfinu přiblížena nejen tradičním chronologickým vyprávěním pomocí jednotlivých exponátů, ale také prostřednictvím dobových záznamů, ze kterých vyvstávají jasnější obrysy Mendietina přístupu. Součástí expozice se stala i rekonstrukce její první významné samostatné výstavy, která se konala v roce 1979 v New Yorku. Tato část patří v Rudolfinu k nejzajímavějším oddílům. Díky doplňujícím materiálům se může divák seznámit nejen s dobovým kontextem, ale proniknout hlouběji i do způsobu, jakým se Ana Mendieta stavěla k vystavování vlastní práce. To byl samozřejmě vzhledem k povaze jejích akcí, které se odehrávaly mimo galerijní prostor za nepřítomnosti jakéhokoli publika, dost zásadní problém. Mendieta jej řešila pořizováním fotografických nebo filmových záznamů, v galerii pak prezentovala nejčastěji jeden vybraný snímek nebo krátký němý film. Zvuk většinou nezaznamenávala, jedinou výjimkou, se kterou se můžete setkat v Galerii Rudolfinum, je zvukový film zachycující jeden z jejích objektů omývaný vodou, jejíž šum vyprovází diváka z posledního sálu.

Krev a peří - Ana Mendieta|foto: Galerie Rudolfinum

Na výstavě jsou zastoupeny všechny klíčové fáze Mendietiny tvorby. Už z jejích nejstarších prací je patrný zájem o tělo a autentický prožitek v procesu vytváření uměleckého díla. Zpočátku se věnuje tématu autoportrétu a proměnám vlastní tváře. V rané fázi tvorby také vznikají její asi nejradikálnější kusy, ve kterých reaguje na znásilnění a vraždu jedné ze svých spolužaček. Zvláště v tomto období je v Mendietině práci cítit její spřízněnost s feministickým hnutím. V první polovině 70. let začíná Ana Mendieta vytvářet pomíjivé objekty, které nazývá zemní a tělové sochy (earth-body sculptures), a jejím hlavním ateliérem se na dlouhou dobu stává krajina. Z ní také čerpá materiály, písek, hlínu, rostliny nebo kůru stromů. K fascinujícím pracím patří i rozsáhlé reliéfy, které vytesala do vápencových skal při svém návratu na Kubu na začátku 80. let.

V jednom z textů, které si můžete na výstavě přečíst, popisuje Ana Mendieta, že jejím cílem je probudit v divákovi prostřednictvím vlastních děl pocity, které zažívala při jejich tvorbě.

I skrze fotografie nebo krátké filmové sekvence se to dokonale daří. Dokážou vyvolávat v člověku až fyzický pocit kontaktu s použitými materiály a vtahovat jej do Mendietina pečlivě budovaného světa prodchnutého jakýmsi prapůvodním smyslem. Její práce jsou silně taktilní a neopakovatelným způsobem v sobě spojují zvláštní urputnost a klid. To vše ohraničené dobře vystavěnou expozicí s kvalitně zpracovanými vysvětlujícími texty. Stopy Any Mendiety v Rudolfinu byste si rozhodně neměli nechat ujít.

Galerie Rudolfinum přichystala k výstavě bohatý doprovodný program. Doporučujeme zvláště přednášky Tomáše Rullera (30. října a 20. listopadu) nebo Martiny Pachmanové (18. prosince).