Pod Prahou je ještě jiná. Jaké knihy vám ji pomohou objevit?
Když se hlavní město o víkendu vylidní, člověk má občas pocit, že přišla apokalypsa. Na prázdná parkovací místa sedá prach devadesátek i minulých staletí. Toto jsou knihy, které byste si měli přečíst na cestách pod Prahou. Knihy, v nichž je jiná Praha, ta temnější i ta už neexistující a navždy ztracená.
Hnusné Nusle
Nusle jsou podle výtvarníka Hza Bažanta čtvrť jiná než ty ostatní. Obklíčená železnicemi, podemletá špinavým Botičem, separovaná od zbytku města. Jeho kniha Nusle připomíná grafické portfolio, ale může se číst jako komiks. Příběh ovšem z jednotlivých listů vyvstane, až když člověk dlouho soustředěně pozoruje temné ulice zobrazené z ptačí perspektivy. Bažantovy Nusle jsou psychedelická verze dětské knižní série Kde je Waldo?, hororová alternativa k Rychlým šípům. V kanálech se prohánějí rakve, kolem tramvajových náspů ujíždějí démoni na mopedech, Botič zeleně světélkuje, Nuselský most se každou chvíli rozlomí na dvě části a zkázu města dokonají padající vagony metra. Přestože Hza Bažant v Nuslích zažívá apokalyptickou vizi, nemůže se od čtvrti s kdysi snad nejvyšším počtem řeznictví na obyvatele odpoutat. A není jediný, kdo v údolí Jamrtálu zažívá podivný lokální patriotismus.
Pod pseudonymem Green Scum se skrývá introvertní pankáč s šedivou máničkou, který svou knihu Nuselskej punk sepsal po večerech v nejmenovaném pajzlu. Scumovy Nusle jsou stejně destruktivní jako ty Bažantovy. Hrdinové jeho textů jsou outsideři bez práce, kteří vysedávají v putykách, jen občas se uchýlí k Botiči, kde se starají o tajnou pěstírnu marihuany. Někdy vypomáhají v místním antikvariátu, jindy truchlí nad osudem lokálního starousedlíka, kterého podvedl vlastní syn. Z Nuslí odjíždí jen s velkou neochotou a je vidět, že přes všechnu bezútěšnost téhle čtvrti jsou připravení ji bránit do posledního dechu. Je to možná jedno z posledních míst Prahy, kde lze vycítit sounáležitost.
Jde to ale ruku v ruce s bezvýchodností. Nusle jsou čtvrť, ze které není úniku. Nejen ohraničená železnicemi, ale i skřípnutá v údolí a shora spoutaná Nuselským mostem. Možná nejdepresivněji působí Nusle v knize Mileny Slavické Povídky jamrtálské. Anna, Bavor a Aki Kakaba tvoří zvláštní milenecký trojúhelník, který si navzájem kryje záda před nuselskou tmou. Důvěrně to znají v dětském domově na Apolináři a v hospodách na Jaromírově ulici, kde ovšem nepanuje tak přátelská společnost jako v Green Scumových putykách u prosluněného Ostrčilova náměstí. Jamrtálské Nusle stále patří mezi nejtemnější nebo minimálně nejtmavší místa v Praze, na kost ztrouchnivělý dům z obálky knihy Mileny Slavické už byste přesto v Nuslích nenašli. Dočkal se rekonstrukce a je z něj nejčistší činžák v okolí.
Topolův únik ze Smíchova
Anděl, jak ho vyobrazuje Jáchym Topol ve svém druhém románu, už neexistuje. Středobod devadesátkového Smíchova, oprýskaný vestibul metra, nahradilo první novodobé nákupní centrum, ze kterého do letargického města zírá postava anděla z filmu Nebe nad Berlínem, vytištěná v obří velikosti na skleněné fasádě. Za Jateka, hlavního hrdiny Topolovy prózy, byla na místě wendersovského anděla jenom zející jáma do pekla. Vstup do metra kolem sebe shromažďoval místní svoloč včetně postav z Topolova románu. Ten se odehrává na prostoru jediné křižovatky a v přilehlých nonstopech, feťáckých doupatech, ošuntělých parcích.
Topol se důsledně věnuje fikční geografii Smíchova, a když se nezabývá trpkým osudem Jateka, vysvětluje historii místa, včetně samotného názvu. Lihový pašerák Klestka kdysi rozdal obyvatelům čtvrti zrcadla. A lidi se viděli: „Toho rána se obdarovaní, vymydlení, dychtiví a ve svém nejlepším oblečení postavili před nová zrcadla, celé rodiny, a to, co spatřili… Pověst vypráví, že tehdy ráno byli městští strážníci zaskočeni hromovou explozí smíchu.“ Z Topolova Anděla do smíchu moc není, bezpochyby ale jde o jednu z nejlepších pražských próz devadesátých let.
Článek vyšel v časopise Wave Moon (společném projektu Radia Wave a Full Moonu), na který se můžete podívat a stáhnout si ho tady.
Emil Hakl se potuloval po Smíchově už v době, kdy se to tu hemžilo spokojenými nakupujícími nebo návštěvníky kina. Nonstopy a čtyřkové hospody se uklidily do postranních uliček, sem tam to někdo nevydrží a do supermarketu si vezme nůž. Včetně Haklova vypravěče knihy Let čarodějnice. Zdaleka nejpražštější je ale próza O rodičích a dětech, absolutní studie světa procházek. Jeden dlouhý výlet začíná v areálu zoologické zahrady, kde syn vyzvedává svého nahluchlého otce, pokračuje přes most do Stromovky a končí až nad dejvickým kulaťákem. Jedna z nejklidnějších oblastí Prahy, kde Vltava pomalu opouští město a podél břehů zarůstají prázdné asfaltky bolševníky (a nedaleko se doma schovává další Pražan-spisovatel, Václav Kahuda), nutí oba protagonisty meandrovat v historkách. Hovory se prokládají půllitry v pochybných hospodách, dvojice se zastaví i v Nonstopu Eufrat: „‚Potěš pánbů,‘ řekl tiše otec, ‚nezkusíme najít něco jinýho?‘“ V Eufratu nakonec otec se synem probírají Riemann-Christoffelův tenzor pro poloměr vesmíru, časopis Letectví a ženské.
Nonstop Eufrat nehraje roli jen v Haklově knize. Čtyři roky starému, výjimečně dobrému debutu Veroniky Bendové dal celý název. Do hospody chodívá tiše odpočívat Tomáš, katolický kněz, který se pro lásku rozhodl odhodit talár v dáli. Svědomí ho pronásleduje skrze tajemné esemesky a schovat se před nimi nejde ani v nuzném lokále. Škoda, že nenarazil na haklovskou rodinku, třeba by mu dala posvěcení.
Centrum Prahy z druhé strany
V knize Domeček se Tereza Límanová pomalu prochází chodbičkami svého dětství, které prožila na Malé Straně. Dnes se tu našinec skoro nezastaví, Límanová ale tvrdí, že za jejího mládí byla Malá Strana ještě stále čtvrtí chudých. V její knize nepotkáte ani jednoho turistu, kolem domu panuje atmosféra jak na návsi. A když si stěžuje na okolní ruchy Malé Strany, je to skoro dojemné: „Od prvotně romantických, ale příliš hlasitých zvuků zvonů (v pět ráno) a ranního ptactva, přes ořechy padající z velké výšky na kamenný chodník v noci, falešné cvičení na housle či klavír v domě U kameníka a kvílivé zvuky mrouskajících se koček v noci… To celé bylo doplňované hlasitým telefonováním Pražáků bez pevné linky z budky před Domečkem.“ Límanová svými vzpomínkami navazuje na Nerudovy Povídky malostranské a dělá tak z téhle čtvrti místo, kde se snad někdy opravdu dalo žít.
Vůbec nejzábavnější pohled na střed Prahy přináší Petr Stančík ve své žánrové kombinaci detektivky s čistým obžerstvím Mlýn na mumie. Tak trochu se v téhle knize vyšetřují rituální vraždy, ale daleko víc jako by Stančíkovi šlo o vyobrazení Prahy před asanací, kdy se v blátě ulic válí prostitutky a lapkové, domy s dřevěnými nástavbami se nebezpečně kroutí a hroutí do sebe, ale všude jsou fantastické krčmy. Vraždí se přímo v Orloji, honičky končí před obří bránou, která zavírá město u hlavního nádraží. A jedna oběť bydlí pod obloukem Negrelliho viaduktu, jedné z nejromantičtějších staveb Prahy.
A kdo chce putovat pamětí města za Negrelliho viaduktem, tam, kde fasáda základní školy pamatuje návštěvu rakouského císaře, měl by si přečíst Urbanovu knihu Praga Piccola. V Karlíně ještě nestojí ani věžák, v Holešovicích jsou prašné cesty a Libeň je jedna velká romantika.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
