Polednice aneb přízrak parného léta
Erbenova Polednice není jen povinná školní četba a vděčná oběť parodických úprav. Je to zároveň jednoduchý, téměř hororový syžet, v němž matka poruší nepsaný zákon a přivolá na sebe a své dítě trest z druhého světa. Světa, do nějž by smrtelník neměl ani letmo nahlížet.
Folklorní pověstí inspirovaná báseň má nezvykle bohatý druhý život. Vedle generací čítanek už se reinkarnovala do komiksu a filmové povídky. Právě sytá vizuální interpretace F. A. Brabce, v níž se krajem potácí neforemný Bolek Polívka v přestrojení za polního strašáka, je zároveň názornou ukázkou, jak se dá prostý příběh zrůdně zdeformovat v hloupý kýč. Zpráva, že další adaptaci si pro sebe vyhradila mladá parta filmařů kolem Michala Samira a Matěje Chlupáčka, ve mně budila od první chvíle znepokojení.
Ačkoli tohle tvůrčí duo nikdy nešetřilo ambicemi a proklamacemi, že chce české filmy dělat jinak, jeho dosavadní dva výstupy – filmy Bez doteku a Hany – byly spíš opakováním starých známých neduhů, jen v pozměněné formě. Polednice, v níž autoři spojili síly s debutujícím režisérem Jiřím Sádkem, nicméně od prvních záběrů působí jako jiný živočišný druh.
Zvolený vizuální klíč, který pracuje s přemírou světla a působivými hlubokými celky vsi v polích, tentokrát funguje a okamžitě jasně vytyčí filmový prostor, který funguje podle vlastních pravidel. Polednice, podobně jako celá řada aktuálních českých „vesnických“ filmů, působí odtrženě od reality, ale zatímco v případě Signálu nebo Díry u Hanušovic se jedná o rušivý nedostatek realismu, aktuální erbenovská adaptace je zasazená do působivého (téměř) mytického bezčasí na pomezí romantismu, českého filmu 80. let a současnosti.
Práce s prostorem a jeho atmosférou je na filmu zdaleka to nejpůsobivější. Mnohokrát probírané tropické klima během natáčení jistě přispělo k tomu, že Polednice má působivě zpomalené poúpalové tempo. Důležitější ale je, že tvůrci dokázali dojem vyprahlosti a plouživého očekávání přenést funkčně na plátno. Práce se světlem a kompozicí je natolik důmyslná, že částečně vynahradí i velmi proměnlivou úroveň dialogů a výpadky v dramatické struktuře vyprávění.
Scénář Michala Samira je překvapivě sebevědomý v tom, jak volně a smysluplně nakládá s Erbenovou předlohou. Tam, kde romantický sběratel pracoval s nesmiřitelnou dualitou světů (světa lidí/přízraků), využívá nová filmová verze především narušené vnímání hlavní hrdinky, která se do rodné chalupy svého manžela přijíždí vypořádat jak s jeho předčasným skonem, tak s narušeným vztahem k dceři.
Na rozdíl od doslovného a čistě rétorického debutu Hany už Samir dokáže některé klíčové segmenty příběhu zamlčet, nebo jen lehce naznačit, což vyprávění přidává na dramatičnosti. Do centra pozornosti se tak dostává „macguffin“ v podobě chybějícího otce a postava bláznivé stařeny (Daniela Kolářová v ní nápadně připomíná vrásčitého fantoma českého filmu, Valerii Kaplanovou), která před lety zaškrtila své vlastní dítě. Dojem zranitelnosti Elišky posiluje ještě figura oplzlého venkovského ztroskotance (Jiří Štrébl), který se na neúplnou rodinu upne jako samozvaný zachránce. Výrazným úkazem filmu je bezmála sedmdesátiletý Zdeněk Mucha, jehož lenochodí dikce unaveného vesnického stařešiny je stejnou měrou stylová jako působivá. V této konstelaci se pak film pokouší rozehrát drama o stesku, ztrátě a úzkosti, které je prokládáno krátkými záblesky děsu.
Bohužel Polednice nakonec doplácí právě na svou odvahu nebýt jen jednoduchým hororem o monstru, které o polednách přichází z polí pro zlostné děti. Psychologický přístup vyžaduje větší subtilnost. Zatímco na řemeslné úrovni je Polednice dostatečně zvládnutá, aby dokázala zprostředkovat i jiné emoce než čistý strach, po herecké i scenáristické stránce pokulhává. Aňa Geislerová se s všední mateřskou únavou a stupňující se agonií vypořádává přesně tak, jak jsme u ní zvyklí, její filmová dcera Karolína Lipowská působí velmi toporně. Na téhle souhře Polednice do značné míry stojí, protože je příběhem o narušeném vztahu mezi matkou a dcerou.
Značným problémem je i fakt, že scénář je ve druhé polovině úsečný až příliš. Věci se dramatizují skokově, bez propracovaných motivací, a propad matky do „poledního“ šílenství tak zachraňuje především suverénní audiovizuální řešení. Velkolepá katarze v podobě zatmění slunce pak vyznívá spíš jako průhledný symbol než skutečné zjevení. Závěrečná část je, řečeno jednoduše, nekoncepční guláš a zavání naprostou ztrátou kontroly nad vyprávěním.
Přesto si Polednice zaslouží pozornost. Po velmi slušné Nenasytné Tiffany je to další (skoro)horor, který je poměrně obratný a vynalézavý v práci s žánrovými konstantami a vymyká se nedomrlosti Herzovy T.M.Y. nebo naprostému rozkladu Kohoutova Oka ve zdi. Polednice kupodivu nepůsobí jako kulhavý a směšný přízrak, ale jako film, který přes celou řadu nepřehlédnutelných chyb nabízí svérázně vysušenou poetiku české vsi a zkrocené přízraky školní četby.
Hodnocení: 60 %
Polednice
Jiří Sádek, ČR, 2016, 90 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
