Predátoři a plameňáci: Manuál monumentu I. aneb Jak nemají vypadat sochy ve veřejném prostoru

20. červenec 2016
Predátoři a plameňáci

Před nedávnem proběhl křest publikace Manuál Monumentu. Praktická příruční knížečka velikosti kapesního atlasu kromě stručného historického vhledu podává věcnou zprávu hlavně o současné památníkové tvorbě v Čechách. Shrnuje informace a zkušenosti o realizacích z posledních 15 let a zároveň funguje jako praktický návod pro ty, kdo by chtěli v budoucnu zorganizovat realizaci nového monumentu.

V rámci bohatého doprovodného programu, který provázelo vydání publikace, proběhla v nově otevřené galerii VI PER v pražském Karlíně i souběžná výstava Místo Monumentu, která byla zaměřena na reflexi pomníkové tvorby v současném umění.

Editorkou, autorkou koncepce knihy a kurátorkou výstavy je mimořádně aktivní kritička a teoretička výtvarného umění Anežka Bartlová (* 1988), která i přes svůj věk za sebou nechává výraznou stopu. V předminulém roce získala Cenu Věry Jirousové, určenou kritikům výtvarného umění v kategorii do šestadvaceti let. Množství aktivit v oblasti současného umění se opírá o její organizační schopnosti, například je ve vedení uměleckého Spolku Skutek, který i díky ní má ambici a energii stát se jakýmsi fondem výtvarného umění pro 21. století, tedy zástupnou organizací zastřešující zájmy výtvarných umělců. Publikuje odborné texty, které vynikají schopností odkrývat za aktuálním výtvarným dílem širší společenské souvislosti. V neposlední řadě je pozoruhodná také svou politickou angažovaností, nezřídka ji potkáte na štítu antirasistické blokády nebo demonstrace za svobodu a lidská práva, a tento svůj aktivistický postoj propojuje se svou teoretickou a publicistickou činností. V současnosti je prvním rokem na doktorských studiích na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové na katedře teorie a dějiny umění.

S Anežkou Bartlovou jsme si odpoledne před slavnostním křtem dlouho povídali nejen o možnosti definice pomníku, ale i o celkovém záměru a působení knihy a o tom, komu je určena. Podle její autorky si publikace především klade za cíl fungovat jako návod pro politiky a úředníky místní samosprávy, kteří jsou nejčastějšími zadavateli monumentálních, nastálo osazených děl ve veřejném prostoru. Shodli jsme se na tom, že téma památníků bylo posledních pětadvacet let odbornou veřejností téměř úplně ignorováno, jejich realizace včetně organizace a výběru tvůrce se většinou bez veřejné soutěže chopila lokální politická reprezentace, která bývá tradičně vizuálně negramotná a zároveň sebejistá, takže nemívá potřebu vyhledat expertní pomoc.

03642208.jpeg

Jako příkladová studie následků těchto aktivit neinformovaných zadavatelů nám můžou posloužit nedávné realizace Prahy 1. Vedení městské části, stejně jako Magistrát hl. města, nesebralo za poslední čtvrtstoletí odvahu k vypsání regulérní veřejné sochařské soutěže s odbornou komisí, zato osázelo veřejný prostor podprůměrnými konzervativními pomníky. Za všechny můžeme zmínit památník druhému odboji v prestižním prostoru na Klárově z roku 2008. Vedení úřadu na podobu památníku uspořádalo výběrovou soutěž, ve které vyhrál David Černý.
Následně ale, po intervenci Českého svazu bojovníků za svobodu, kterým se nelíbily politické názory vítěze soutěže, výsledky městská část ignorovala a dala přednost zpátečnickému návrhu od Vladimíra Preclíka. Paradoxně tento pomník bojovníkům za svobodu a demokracii formálně odpovídá pomníkům národně socialistického realismu třetí říše.

Jiným takovým památníkem od autora dávno za tvůrčím zenitem je v roce 2009 nainstalovaná figurativní socha zpěváka Hašlera od Stanislava Hanzíka na Starých zámeckých schodech. Dílu se dá, kromě prvoplánové popisnosti, vyčíst velmi špatné řemeslné provedení a zřetelná disproporce figury. V roce 2014 vznikl na Klárově další kýčovitý pomník, který má sloužit k uctění památky českých pilotů RAF bojujících proti hitlerovskému Německu. Pomník se realizoval opět bez soutěže, a osadil se dokonce i přes zamítavé rozhodnutí Národního památkového ústavu i Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. V soutěžní komisi na pomník Milady Horákové na Pětikostelním náměstí nezasedal jediný teoretik nebo umělec, který by se orientoval v současném výtvarném umění. Realizovaný pomník z roku 2015 je kýčovitě popisný a nenabízí vlastní interpretaci nebo alespoň malou intelektuální rozcvičku. Nemluvě o tom, že Milada Horáková má už jenom v Praze devátý nezdařilý pomník či pamětní desku a v parku Ztracenka v Praze 2 by měl vyrůst pomník další. Odkaz Milady Horákové se tak již stal podobně zneužívaným jako odkaz Julia Fučíka za minulého režimu. Ostatní obce a města trend nekoncepčního osazování výtvarně pokleslých památníků spíš potvrzují.

03642207.jpeg

Vydání publikace, která podává podrobný návod, jak se má správně vypisovat veřejná transparentní soutěž na památník a pomník, bylo nejen z těchto důvodů vysoce potřebné. Otázkou je, jak přimět politickou reprezentaci, která už čtvrtstoletí vybírá díla na bázi svého osobního vkusu nebo klientelismu, aby postupovala podle těchto ve světě osvědčených instrukcí.

autor: Pavel Karous
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.