Predátoři a plameňáci: Sochy v Oslu jsou příkladem ideální práce s veřejným prostorem

Po přistání jsem už na letišti našel několik soch od Per Inge Bjørla, jednoho z nejuznávanějších norských umělců, který se svými organickými abstraktními objekty přišel na scénu na přelomu 70. a 80. let. Na letišti Gardermoen má hned šest realizací ze série Alexis. I když vychází z moorovské estetiky 60. let, jsou nezaměnitelné s našimi domácími „vetřelci“. Je na nich sice znát poučení abstrakcí pozdní moderny, ale jsou vtipnější, morbidnější, halucinogennější a otevřeně erotické.

Čtěte také

Díla na letišti jsou realizovaná, stejně jako u všech ostatních státních budov, vládním systémem Public Art Norway (KORO). Ten zajištuje mechanismus, který ukládá věnovat 0,5 až 1,5 procenta z rozpočtu nových státních budov na realizaci výtvarného umění. Hlavním cílem KORO je zajistit, aby co nejvíce lidí mohlo zažít kvalitní a současné umění v interiérech i exteriérech na celostátní úrovni, nevyjímaje například ani vězeňské nebo armádní budovy. Systém KORO byl založen v roce 1977 a od té doby čítá jeho sbírka umění ve veřejném prostoru přes 7000 děl. Podílí se na formování nejen kulturní, ale i politické identity tím, že organizuje řízení výběru památníků, jako tomu je v případě vítězného návrhu od švédského sochaře Jonase Dahlberga na pomník 22. července věnovaný památce obětí neonacistického masového vraha. Památník je tvořen řezem, otevřenou ranou, která rozdělí ostrov Utøya na dvě části, s tím, že místo masakru nebude přístupné. Monument by měl být přes všechny obtíže dokončen příští léto.

V centru Osla v nově postavené gentrifikované administrativní a obchodní čtvrti Bjørvika před každou novostavbou stojí jedno výtvarné dílo. Díla jsou vybírána bez odborné komise ředitelem firemní umělecké sbírky, protože jsou financovaná ze soukromých zdrojů a umístěna sice na veřejně přístupném, ale soukromém prostranství. Tyto realizace, přes příjemnou kulturní zvyklost dodat nové čtvrti uměleckou nadhodnotu, nepřevyšují až na výjimky svou kvalitou díla osazená norským státem nebo městem Oslo.

Fredrik Raddum, Frondi tenere e belle, 2015, bronz, Josefines park, Oslo|foto: Pavel Karous

Z obrovského množství výtvarných realizací, na které jsem při procházce městem narazil, mě nejvíce zaujalo výtvarné řešení Josefínského parku. Ten se nachází ve zděné vilové čtvrti, která byla postavena v druhé polovině 18. století. Park vznikl ze zahrady vily místních patricijů. Ačkoli byl původně veřejně přístupný, nebyl v dobrém stavu a byl z bezpečnostních důvodů uzavřen, a tak se město domluvilo s majitelem a zahradu odkoupilo. Odbor pro kulturu vypsal v roce 2015 architektonicko-výtvarnou soutěž na rekonstrukci parku, kterou vyhráli architekti Bjørbekk a Lindheim a sochař Fredrik Raddum, který má v rámci státního systému KORO v Oslu už několik skvělých realizací. Raddum v moderním pojetí citlivě zachoval původní historický dojem i impresi tajemství staré opuštěné zahrady. Mezi drobnými uměleckými zásahy, především porůznu roztroušenými obřími barevnými diamanty a skrytými poklady, dominuje parku majestátní mystický bronzový dub, ze kterého se odpařují prostorové páry v základních barvách. V prostředí, kterému kraluje rozkotaný starý strom, cítíte paměť místa, která podněcuje vaši fantazii.

I já se zasním a představuji si, jak by asi mohl ideálně vypadat výsledek veřejné transparentní soutěže s odbornou komisí v mé rodné Praze, kde na to vedení města už čtvrtstoletí nemá kuráž ani vůli.

Památník ke 22. červenci v Sørbråten Jonase Dahlberga|foto: Jonas Dahlberg