Proč ještě obdivovat Davida Černého? Za ego a chlapáctví?
Kniha Fifty Licks novináře Jana H. Vitvara z Respektu o výtvarníkovi Davidu Černém je plná protikladů, osobních soudů mylně pokládaných za obecně platné a nekritického obdivu – David Černý je asi rád, že se mu někdo z médií v rok padesátin věnoval, ale těžko říct, jak může být s tímhle výsledkem spokojený. Je to prý narozeninový dárek – u dárků máme často tendenci být shovívavější, že? Pokud se ale jedná o takto veřejný dar, měřítka by na něj měla platit stejná jako na jakoukoliv jinou monografii.
Začíná to už předmluvou – Vladimir 518 popisuje Černého nicneříkajícím, zdevalvovaným slovem fenomén a připodobňuje se k němu ve svém velikášství. („Nezbývá než založit vlastní vesmír.“) Člověk cítí velká ega, která se navzájem plácají po ramenou a nepustí mezi sebe nikoho, kdo je „míň“. Od toho je tu ale Vitvar, aby po předmluvě nastoupil ve své podřízené roli s nekritickým popisem téměř čehokoliv, co David – jak ho familiárně nazývá – vytvořil. Popis jejich osobního vztahu „guru – mladý obdivovatel“ je zbytečný, trapné jsou osobní, až intimní odbočky – většinou sexistické. Historky s důrazem na to, jaký je Černý chlapák v posteli, patří do bulváru, nikoli do knihy, kterou vydá Paseka.
Umění dospět
Text si mnohokrát protiřečí: na jedné straně prý Černý odmítá zapojení do komerčních sfér, o stranu dál se dočteme, že dělá zakázky například pro luxusní horský hotel. Známá je historka s Babišem, který koupil klikující doubledecker, Zdeněk Bakala zase zaplatil výrobu Entropy. Platí zde pravidlo: co se na jedné straně napíše, autor si na další sám vyvrátí a popře. Četl po něm vůbec text někdo další?
Kniha je prostoupená siláctvím a machismem a odkazuje ku v tomto směru nepoučeným devadesátým létům. A jsou to ostatně i Černého vracející se motivy – síla, dominance, násilí, silné stroje a potažmo i nedospělá rebelie –, kterými se v těchto letech proslavil a stále je v různých obměnách recykluje a variuje. Stačí to i po dvaceti letech? Média včetně těch zahraničních ho tehdy pasovala do role sebevědomého a odbojného umělce nového střihu z východní Evropy, po kterých byl velký hlad. Postupný přerod v osobnost spolupracující s establishmentem, proti kterému snad kdysi upřímně bojoval, je ale jasně viditelný, už se z něj nelze vymluvit. Ubývají akce typu růžový tank, naopak přebývá rotujících lesknoucích se hlav bez významu a také zoufale chybí to, čeho se všichni tak bojíme – umění dospět a vyvíjet se dál. Platí to i pro text samotný – místy až pubertální soudy jsou vyložené bez schopnosti uvažovat kriticky a s odstupem. Hemží se místo toho mikrohistorkami ze soukromí, pseudovtipných dovětků a vzpomínek, kdy a kde se autor s Černým setkal.
Fifty Licks a Prom*dané roky
Možná je na místě porovnat Vitvarův počin s Prom*danými roky Tomáše Pospiszyla (příloha časopisu Umělec, 2000). Obě monografie napsali blízcí přátelé Černého z mnohdy velice subjektivního pohledu. Pospiszyl se mnoha Černého akcí přímo a aktivně účastnil, Vitvar je obdivuje z dálky. Obdiv introvertnějších k extrovertovi je přítomný u obou z nich. Záznam někdy až na hraně deníku ale Pospiszyl balancuje s obecnějšími úvahami a (sebe)reflexí, kterou Vitvar neoplývá. Bohužel jen kopíruje obraz, který o sobě Černý rád sám vytváří – rebela, který nesnáší média a rád se s nimi ostentativně nebaví, aby si vzápětí užíval jejich pozornost a neviděl si tak ani na špičku nosu. Rebela, který se bere až moc vážně a předjímá, jak by se jeho dílo mělo chápat – a pokud to někdo vnímá jinak, je to nepřítel. Stejně černobíle navádí autor na začátku knihy čtenáře: „Kdo chce číst tuhle knihu, může si sednout na zadek.” Ani Jan H. Vitvar, ani David Černý bohužel nerozumí tomu, že tyto soudy mají být vždy až na publiku.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
