Prolomit vlny: Filmová Soudružka Kimová bude létat všude

Pozoruhodný projekt je výsledkem tzv. „kulturní výměny“ Západu a nejtužší současné totality. Britští a belgičtí producenti dodali peníze, techniku a námět, KLDR štáb, herce a scénář. Po porodních bolestech se nakonec zrodil film, který plně koresponduje s pojmem propaganda, což se také po právu objevilo ve festivalovém katalogu. Producenty však tento termín rozladil natolik, že donutili pořadatele Febia předčítat dopis vysvětlující, že vše je tak nějak jinak.

Předně, soudružka Kimová není propagandistickou postavou, ale přelomovou figurou, neboť jako žena-protagonistka nemá v kultuře Juche obdoby. Navíc přichází s bezprecedentní emancipací od mužských vzorů a po vzestupu zatouží sama, bez pomoci Strany. Ponecháme-li stranou, že propagandistické severokorejské obrazy staví radostnou růžolící ženu (v uniformě) do popředí poměrně hojně, zbývá závažnější argument. Je tedy film Soudružka Kimová bude létat příběhem osvobození a nalezení vlastního já v naplánovaném světě totality?

Soudružka Kimová bude létat|foto: Febiofest

Rozjásaná komedie, která střídá prvky pohádky (abys dostal předmět x, musíš vykonat následující úkoly), road movie jako cesty za snem (soudružka Kimová putuje z periferie do centra, výkladní skříně KLDR Pchjong-Jangu, z dolu do závratných výšin šapitó) a panelové dělnické romantiky (mezi ní a cirkusákem Pakem se mezi škádlením začne projevovat náklonnost), skutečně zobrazuje jedince, který zdánlivě touží změnit svoje místo ve společenské struktuře.

I když se může zdát, že sen o létání je předávaný z matky na dceru a ne z moci na občana, film ho rozhodně nelíčí jako revoltu. Naopak, pokud někdo o údělu soudružky Kimové pochybuje, je to ona sama a pak na pomoc přispěchává soudržný dělnický kolektiv, funkcionáři a přeneseně i sám velký Vůdce, aby ji povznesli tam, kde bude sloužit zájmům pracujícího lidu nejlépe – k cirkusu.

Emancipace je tady na stejné úrovni jako v kultuře stalinismu: žena je emancipovaná tehdy, když efektivně zastává své místo ve společenské struktuře. Na jeřábu, v dole, na traktoru, nebo v tomto případě u cirkusu. Soudružka Kimová neapeluje podvratně na severokorejské publikum, aby šlo za svým snem, vymklo se konvencím, ale aby si uvědomilo, že jejich sen je vedení znám a bude nejlépe realizován v jednotě lidově-demokratického společenství. Západní publikum se samozřejmě ze své perspektivy může trochu potměšile dojímat nad roztomilou mechaničností kompozic a insitností práce s žánrem, postavami i významy, ale spatřovat v Soudružce Kimové autenticitu a nádech revolty vyžaduje skutečně enormní míru ignorance.

Soudružka Kimová bude létat|foto: Febiofest

Co nám soudružka od cirkusu říká o KLDR? Předně, je to země radosti a blahobytu, kde pracující lid dokáže a překoná vše. O jeho tužby je vzorně postaráno, dokonce i opít se tu můžete. Humor rovná se hartusící staříci a starostlivé matky (zhruba v intencích Party brusiče Karhana). Milovníci totalitních „přeřeků“ se asi nejvíce potěší momentem, kdy dělníci staví nový dům, což vypadá zhruba tak, že maltou nahazují letitou ruinu paneláku maltou (docela pěkná metafora, myslím). Záběry z budování jsou z velké části přejaté odjinud, což lze poznat na kvalitě filmového materiálu, který působí výrazně starším dojmem. Herci hrají jako automatony, které i spontánní emoce vyjadřují předpisově sledem pohybů a omezeným rejstříkem grimas.

A konečně, co soudružka Kimová prozrazuje o nás samých? Svým během po prestižních festivalech ukazuje, že stačí exotická omáčka a univerzální marketingové slogany o splněných snech a část publika se cítí spiklenecky zaháčkována v údajně svobodomyslné podívané. Část publika se přichází povýšeně smát něčemu, čemu v běžném životě občana demokratické společnosti domněle uniká. A jiní diváci si zase mohou pobaveně všímat toho, jak individualistické krédo „jedinec dokáže vše“ splývá s kolektivistickým „jedinec dokáže vše, když je součástí kolektivu“. Ne nadarmo se říká, že Superman byl americkým Alexandrem Stachanovem.

Západní producenti nakonec připomínají dojaté diváky severokorejské přehlídky, kteří v řízeném reji dětských těl dojatě spatřují univerzální lidskou radost, přitom přehlíží její ideologický rozměr. Nebo se bavíme o velmi promyšlené exploataci totality, která se dobře prodává, protože sází na univerzální náchylnost publika věřit příběhům o vývozu svobodomyslnosti a cestě ke štěstí.

Možná by tedy stálo za zvážení vyslat na světové festivaly stejnojmenný Sequensův film z roku 1952. Jiřina Švorcová tam z vlastní vůle stoupá „vsjo vyše“ na traktor, toká v holínkách na hrázi s úderníkem, krásně zpívá, a navíc jde o prokazatelně kvalitnější film. Těžko ovšem říci, zda by jinak bdělá vymítačka bolševismu Mirka Spáčilová označila příběh za „autentický“ a psala nadšeně o „spiklenectví, svobodomyslnosti a průlomu“ jako v případě Soudružky Kimové.