Ráj: Láska – psí dny v keňském Edenu

31. červenec 2012

Vždycky jsem všem tvrdil, že do Afriky mě nikdy nikdo nedostane – všechna ta příšerná očkování, ty nemoce, to vedro! Moje dosavadní stanovisko na karlovarském festivalu ještě svérázným způsobem a z nečekaného úhlu podpořil nový snímek rakouského režiséra Ulricha Seidla Ráj: Láska, který se zaměřuje na střet dvou chorobných, zištných světů: Afriky a Západu.

Jeho provokativní dílo sice odešlo z canneské soutěže s prázdnou, jednoznačně ale patří k nejpozoruhodnějším filmům letošní festivalové sezony, o které by český divák neměl být ochuzen.

Seidl si svými předchozími, hranými i dokumentární tituly vybudoval pověst nekompromisního, kontroverzního tvůrce (připomeňme alespoň v naší distribuci uvedené Psí dny nebo výtečný Import/Export): autorův konfrontační styl spoustu diváků i kritiků pobuřuje, faktem ale zůstává, že jeho potměšilé opusy v sobě mají naléhavost, která snese srovnání jen s máločím. Režisérova novinka, která je první částí připravované trilogie o třech ženách toužících najít skutečné štěstí, se věnuje tématu tzv. sugar mammas – což je keňský výraz pro evropské ženy, jež na písečných plážích vyhledávají mladé Afričany, aby si u nich za peníze koupily lásku a přispěly jim tak na živobytí.

Seidlovi s každým dalším filmem hrozí čím dál větší riziko upadnutí do manýrismu, do zbytečného excesu – ve snímku Ráj: Láska se tvůrce sice průběžně pohybuje na tenkém ledě, ale zmíněným nebezpečím se v důsledku elegantně vyhýbá. Repetitivní, avšak promyšlené, často brilantně improvizované eskapády padesátileté madam Teresy (autentický výkon jedinečné dámy Margarethe Tiesel!) jsou záměrně odpudivým, ale i poťouchle zábavným komentářem k fenoménu sexuální turistiky, který důsledně pracuje s vyhrocenou poetikou trapnosti.

02686175.jpeg

Troufnu si ovšem tvrdit, že jde zároveň o autorův divácky nejvstřícnější titul – Seidl si snad vůbec poprvé nedrží tak výraznou distanci a umožňuje nám s hrdinkou přes všechnu směšnost bezmála sympatizovat. Tento přístup přitom nijak neobrušuje hrany jeho poměrně radikální výpovědi o multikulturalismu a společnosti, v níž využívá každý každého. A jak to tak u Seidla – spíše humanisty nežli cynika – zpravidla bývá, na spoustu jeho znamenitě komponovaných obrazů (zejména na první a poslední záběr/sekvenci) hned tak nezapomenete.

Hodnocení: 85%

Spustit audio