Revenant se plazí duchovní pustinou
Birdman, velkolepé filmařské cvičení v marnivosti, jako by převedlo tvorbu Alejandra Gonzáleze Iñárritua do nové fáze. Po sérii větvených metafyzických dramat našel mexický tvůrce, kterému bylo poslední roky právem vytýkáno, že jeho ambice výrazně přesahují povrchnost výsledků, cestu ve formálně výrazných snímcích.
Pokud něco spojuje komediální féerii z prostředí Broadwaye a drsný příběh o přežití z americké divočiny 19. století Revenant, je to právě způsob, jakým filmy staví na odiv technickou virtuozitu a náročnost, s níž je před divákovýma očima tvořen imaginární svět. Iñárritu byl vždy posedlý organizací a aranžováním svých příběhů. Namísto sítě osudů si pro poslední dva filmy zvolil jednoduchou strukturu, zaměřenou na putování a vnitřní útrapy jediné postavy. O to více důrazu je kladeno na prostředky, kterými jsou protagonisté zachyceni v pohybu – fyzickém i duchovním.
Volání divočiny
Traper Hugh Glass provází se svým indiánským synem výpravu lovců kožešin divočinou, ale po sérii drastických incidentů se ocitne na pokraji smrti, ponechán napospas a hnaný kupředu jedinou touhou – přežít a pomstít se muži, který mu před očima zavraždil jeho jediné dítě. Ve filmu se prolínají dvě roviny: pozemské zápolení s limity těla a krutostí světa a metafyzická sféra, sféra Glassových vizí a vzpomínek, v nichž hraje klíčovou roli láska k ženě z kmene Póniů. Revenant je spojením realistického, až naturalistického zachycení tělesnosti a romantizujícího motivu muže, který je napůl (ušlechtilým) divochem.
Na rovině fyzické exceluje fenomenální kamera Emmanuela Lubezkého, která se stává organickou součástí děje, jako by ani nebyla vázaná k čemukoli hmotnému, ale volně plula prostorem. Plynulé přechody z panoramatických celků na detaily tváří, spojení pohybu kamery s pohybem postav je jednoduše slastné a zcela vtahuje do prostředí, které se řídí podle krutých pravidel přežití. Zprvu je snadné uvěřit, že Revenant bude intenzivním obrazem houževnaté vůle, která v reminiscenci na Jacka Londona překonává zdánlivě nepřekročitelné limity těla.
Pokud však něco vystihuje tvorbu Alejandra Gonzáleze Iñárritua, je to nepokora, s níž staví tvůrčí ego nad všechno, co jeho filmy utváří. V Revenantovi můžeme tenhle vpád režisérského boha sledovat hned několikrát. Hlavní postava postupně popírá veškerou pravděpodobnost, aby zdůraznila to, co by bylo patrné i bez dalších a dalších peripetií, totiž že Glass je obdivuhodně nezlomný charakter. Touha vrstvit jeho utrpení do biblických rozměrů však ústí v plochost postavy, které Leonardo DiCaprio dává pot, krev a sliny, ale nikoli hloubku a uvěřitelnost.
Scény ryzího realismu, jakým je průlomový CGI souboj s medvědicí, postupně přepouští místo svérázné verzi traperského superhrdinství. Glass popírá smrt tak důsledně, až ta pro jeho postavu přestává existovat. Revenant působí velmi staticky všude tam, kde Lubezkého kamera nemá možnost zprostředkovat spektakulární akci. Většina dějových posunů se navíc děje prostřednictvím podezřelých náhod, které jsou buď další okázalou demonstrací síly osudu, nebo prostě znamením, že mexický tvůrce není příliš dobrým scenáristou.
Vratký chrám ducha
Revenant se nespokojí s fyzickým bojem člověka a živlů, ale polopaticky do něj vkládá metafyzické symboly. Pokud by Glassova lesní kalvárie nutně potřebovala důslednější střih i strukturu, pak cesty do jeho (pod)vědomí nezachrání vůbec nic. Režisér tu staví na odiv aranžérskou bravuru, ale manýristickou prázdnotu hory lebek či zborceného chrámu nezachrání sebelepší kompozice. Jsou to povrchní výjevy, občas popírající základní logiku – Glass např. sní o rozpadlém chrámu uprostřed divočiny stylem, který evokuje Tarkovského filmy a zároveň zahrnuje i barokizující fresky blízké tvorbě Williama Blakea. Slušná kulturní encyklopedie na vnitřní život prostého trapera.
Revenant zkrátka více staví na odiv, než skutečně zachycuje. Film postupně ztrácí smysluplnou esenci a stává se příliš dlouhou a příliš nahodile vystavěnou ukázkou technických schopností a odolnosti štábu, který navzdory nepříznivým přírodním podmínkám dokázal pořídit úchvatné záběry krajiny. National Geographic s prvky superhrdinských filmů a symboly z příručky romantismus pro začátečníky; film více exploatační než skutečně spirituální – Revenant může vyvolat pocity naprostého pohlcení, ale stejně tak shovívavý úsměv.
Vratkost celého filmu pro mne nejlépe vystihuje scéna, v níž skupina opilých francouzských primitivů bezdůvodně oběsí Glassova indiánského zachránce. Alejandro González Iñárritu se však nespokojí se znepokojivou vibrací, jakou by tato scéna mohla sama o sobě v divákovi zanechat. Ještě k ní dodá vysvětlující titulek v podobě cedule, kterou kati pověsí své oběti na krk. „Všichni jsme divoši,“ stojí tam. Jedna z mnoha věcí, kterou vykonstruovanému Revenantovi nemůžu uvěřit ani omylem.
Hodnocení: 50 %
REVENANT: Zmrtvýchvstání (The Revenant) – Alejandro González Iñárritu, USA, 2015, 156 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
