Režisér České cesty: Rok 89 nebyl obdobím idejí a ideálů, lidé měli o politice vágní představy

Kohout v dokumentu vychází mimo jiné z knihy Revoluce s lidskou tváří amerického historika Jamese Krapfla a jeho argumentace dobovými průzkumy veřejného mínění, Čechoslováci v roce 89 podle nich nechtěli v první řadě kapitalismus, k hlavním požadavkům patřily nenásilí, lidskost a „lepší či autentičtější socialismus“. „V dokumentu naznačuju, že tehdejší myšlenkové zakotvení bylo velmi mělké, společnost se velmi dlouho neměla možnost nikde potkávat a diskutovat, sdružovat se, v hlavách nebylo téměř nic, žádné konkrétní vize,“ oponuje Krapflovi Kohout. „Neříkám, že lidé netoužili po nějaké představě socialismu jako solidární společnosti, kde je zdarma školství a zdravotnictví, to ano. Ale neměli to v sobě natolik, aby věděli, jaké kroky udělat, jaké programy volit.“ Podle Kohouta se vágnost českých představ prokázala v momentě, kdy vznikl program transformace. „Byl vyjádřením této touhy po rovnosti, v podstatě říkal: všichni budete akcionáři, všichni budete podnikatelé. Václav Klaus tak navázal na tehdejší mlhavé představy, ale postavil to na půdě úplně jiné myšlenkové soustavy neoliberálního kapitalismu. Lidé na to velmi rychle s nadšením naskočili.“

Právě mlhavost tehdejších společenských představ o budoucnosti vynesla podle Kohouta do popředí silné osobnosti, jako byl Václav Havel a později Václav Klaus. „Tvářil se sebevědomě a to jsme tehdy potřebovali. Když se podíváte i na ostatní Krapflem zmiňované ideje, jako nenásilí a demokratizace – to jsou přece tak obecné termíny, že se do nich vejde cokoliv. Tehdejší společnost byla prázdná nádoba, která čekala na to, až někdo řekne, co se má dělat, byla by přijala cokoliv.“

Z dokumentu Česká cesta|foto: MasterFilm

Martin Kohout, který na téma Proč došlo ke kuponové privatizaci? napsal diplomovou práci na katedře sociologie Filozofické fakulty UK, použil tradiční metodu pořizování rozhovorů s lidmi, kteří se pohybovali v blízkosti klíčových aktérů. „Měl jsem myšlenkový rámec, základní momenty, základní argumentace. Pak jsem hledal ty, kteří byli nejblíž vybraným argumentacím. Například Dušan Tříska ztělesňuje vyjádření ‚když se kácí les, tak létají třísky‘. Sehrál mi roli ideologa. Takhle jsem postupoval i při výběru dalších postav, hledal jsem ty, kteří byli blízko klíčovým momentům, kdy se o něčem rozhodovalo. Z těchto střípků jsem poskládal mozaiku.“ Podle režiséra s ním většina oslovených mluvila velmi ochotně, setkání zlehka připomínala terapeutická sezení. „Bylo vidět, že si o tom chtějí popovídat.“ I pro mnohé diváky je uměřený, věcný dokument kvůli svému tématu emočně náročný.

„Václav Bělohradský říká, že 90. léta jsou banky hněvu, je to oblast, do které směřujeme své frustrace, může to tak být. Když se ale podíváme na to, jak ta etapa vznikla, tak jsme se na tom přece jako většinová společnost podíleli. Lidi pořád málo chápou, co je politika, neuvědomujeme si, že ty, co volíme, mají nějaký program a ten pak realizují. Místo toho zpětně moralizujeme, říkáme: ‚Oni kradou, oni jsou zloději.‘ Třeba jsou, ale zároveň je to na nich vidět, je to poznat. Je třeba je občas odvolat a všímat si, co navrhují. O tom jsou česká 90. léta, máme pocit, že nás ošálili, ale my sami jsme volili ODS a měli jsme rádi Havla, který to morálně zaštiťoval. Pak tam byl moudrý profesor Klaus, který nás měl převést do kapitalismu, a my jsme tomu věřili. Mohlo to být horší, ale nedá se nad tím mávnout rukou.“

Kromě Krapfla Kohout vychází také z tezí Petra Rezka, Iva Možného nebo Milana Otáhala. „Možný připomíná, jak systém v Československu 80. let kolaboval. Docházel toaletní papír, nebo dokonce rakve, společenská smlouva tím skončila, lidé chtěli výrobky, systém skončil, když přestal být schopný saturovat trh.“ Zdůrazňuje hladkost přechodu normalizační konzumní společnosti do raně kapitalistických konzumních 90. let. „Najednou jsme si řekli: vždycky jsme sledovali individuální, spotřební cíle a kapitalismus nám umožní se takto chovat dál. V roce 89 byl ve skutečnosti velký deficit idejí, ačkoliv se na to období vzpomíná jako na dobu naplněnou idejemi. Když si to rozebereme, tak vidíme, že v těch hlavách to běželo po jiných kolejích, než je ten kýčovitý obrázek, kde Havel mluví o koncepci nepolitické politiky nebo se někde čte Paralelní polis.“

Z dokumentu Česká cesta |foto: MasterFilm

Na Václava Havla se podle Kohouta často vzpomíná spíš jako na kamaráda, přítele, známou osobnost, celebritu. „Tím ho nenápadně vyvazujeme z politické zodpovědnosti, když pak někdo připomene, že Havel podepisoval všechny ty zákony a byl tam celou dobu, tak říkáme: ‚Ale on tomu nerozuměl, on nebyl ekonom, on za to nemůže, protože byl takovej a makovej.‘ Tohle už by mělo skončit, musíme si uvědomit, že prezident musí být svéprávný, a pokud byl, tak za to nese zodpovědnost. Neznamená to, že máme jít spálit všechny plakáty s Havlem, co máme doma ve skříni, ale musíme si uvědomit, že Václav Havel není celebrita, ale člověk, co nese odpovědnost za transformaci, podobně jako Václav Klaus. Nešlo jenom o ty zákony, on tehdy dával morální kredit celému procesu tím, že tam seděl. On, osobnost revoluce, disentu, naše svědomí, to čistý z nás, sedí na Hradě a dbá na to, aby všechno dobře dopadlo. Nemohli jsme si tehdy představit, že se děje něco až tak hroznýho, když tam seděl Havel.“

Celý rozhovor s Martinem Kohoutem si poslechněte tady.