Rok 2014 v českém divadle podle Tyjátru: Velké odchody i nástupy
Rok 2014 byl pro české divadlo v řadě oblastí přelomový. Elita českého divadelního myšlení ztratila některé silné opěrné body. Naopak se začala výrazně prosazovat mladá generace tvůrců, kteří obsazují významné posty v dobrých divadlech i opuštěné objekty. Nakonec nejsledovanější divadelní kauza za poslední léta se po několika zvratech line k nečekaně příjemnému výsledku. Tyjátr v bilančním speciálu uvažoval o roce 2014 spolu s teatroložkou, pedagožkou Katedry teorie a kritiky DAMU Evou Kyselovou.
Z řad českých divadelních elit odešla řada klíčových osobností, po jejichž erudici i osobním vkladu vznikla prázdná místa. Právě letošní rok výrazně artikuloval poměrně bolestivou otázku, kdo bude v budoucnu kapacity nahrazovat. Podle Evy Kyselové je tento přirozený proces ještě nedostatečně generačně vyvážený. „Problém vidím v tom, že si nepřiznáme, že se nás to týká. Nějakým způsobem spoléháme, že ty tzv. elity tady pro nás stále budou, a tím pádem zpohodlňujeme.
Říkáme si: ‚Když něco nevím, zkrátka někoho navštívím.‘ Tím rezignujeme na nějakou vlastní iniciativu. Nakonec jsme překvapení, že dotyčný odešel, a nevíme si rady. Na druhou stranu je problém, že chybí kontinuita ve vychovávání pokračovatelů. Netvrdím, že je to plošný fenomén, ale spousta z nich nemá následovníky, kteří by převzali, spravovali jejich životní dílo a rozvíjeli ho s nějakou vlastní osobní nebo uměleckou iniciativou, zároveň na něj kriticky nahlíželi. Kdyby to fungovalo, tak by se neustále uchovával nějaký živý mezigenerační a názorově různorodý dialog. Podle mého názoru to absentuje nejen v české teatrologii a divadle, ale i na Slovensku.“
Letos se naopak velmi výrazně prosadila mladá generace. Příkladem mohou být několik dní staré zprávy o výměně uměleckých šéfu na klíčových českých scénách. Jako nový umělecký šéf brněnského HaDivadla nastoupí režisér Ivan Buraj (ve funkci nahradí Mariána Amslera) a Daniel Špinar vystřídá v Národním divadle Praha Michala Dočekala, který v něm působil 12 let „To je zajímavá věc, protože to vnímám na jedné straně nesmírně pozitivně, že se dává šance mladým lidem a tvůrcům. Myslím si, že to obecně funguje líp než v kritice nebo teatrologii. V teorii musíme ukazovat a dokazovat mnohem déle a intenzivněji, že na něco máme, nebo dělat něco bez toho, aby za námi bylo nevím kolik desítek let činnosti atd.
V praktickém divadle je to asi jednodušší. Souvisí to s tím, že je to o hodně více instantní práce, což nemyslím vůbec pejorativně. Jenom by měli i mladí perspektivní režiséři, jejichž školní inscenace se staly ze dne na den kultovními, zkusit, co je to režírovat na méně exkluzivních, provinčních scénách,“ dodává Eva Kyselová.
S tím souvisí i „okupování“ nových prostorů, které od podzimu začínají fungovat. Jmenovitě Venuše ve Švehlovce, Vila Štvanice a Jatka 78 zásadně obohatily divadelní prostor. Podle Kyselové navíc jejich DIY charakter posiluje samotný duch divadla jako živoucího organismu. „Přiznám se, že to vnímám velmi pozitivně a velmi mě to těší, protože se někdo chopí prostorů, které mají potenciál být využívané a nechátrat. Zároveň jsou to mladí tvůrci a myslím si, že tím, jak si to tam odmakají manuálně a prostředí si vytvoří, tak to znovu budí dojem návratu k malým souborům, jako byla v 60. letech divadla malých forem. Prostor je tak bytostně spojený s kolektivem od úplného počátku. Na druhou stranu si myslím, že to může přinášet i rizika. V poslední době je to především pražský fenomén. Nemám pocit, že v takové enormní míře, jako klíčí a rodí se nové prostory v pražském kulturním okruhu, že by to rovnoměrně narůstalo na celém území, takže se ještě prohloubí propast mezi jednotlivými divadelními regiony a pražským divadelním centrem.“
Mementem roku 2014 byla krize kolem ústeckého Činoherního studia, která vypukla na konci letošního ledna a sklonkem roku nabrala nebývalý obrat. Divadlo, které několik měsíců přežívalo za velmi komplikovaných podmínek, získávalo energii z nemalé podpory. Vzmach solidarity se souborem lze označit za nebývalý. „Řekla bych nejen solidarity, ale angažovanosti. Přiznám se, že kauza kolem Činoheráku Ústí pro mě byla o hodně zásadnější než dvacáté páté výročí sametové revoluce. Divadlo dokázalo ‚vyrobit‘ malinkou revoluci. Fascinovalo mě mimořádné semknutí divadelní komunity na celorepublikové úrovni. Řekla bych, že to nebyl fenomén pouze ústeckého kraje, ale dotkl se všech ostatních. Byl to jednotný názor a boj, který si myslím, že velmi pomohl tomu, že se to obrátilo v dobré, a poslední dobou se říká, že se soubor vrací do původního působiště. To je podle mě důkaz, že divadlo pořád může, mělo by vyvolávat společenskou debatu. Iniciovat politický dialog je jedna z jeho úloh, protože tu nejsme my pro politiky, ale oni by tady měli být pro nás,“ uzavírá Eva Kyselová.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
