Román Nikdy nebylo líp: pivo, deziluze z konce dějin a krize středního věku

Nikdy nebylo hůř

Ladislav Šerý je prototyp intelektuála. Vystudoval francouzskou filologii, překládal Artauda, Queneaua, Camuse, sám napsal filozoficky laděné knihy, přičemž debut pojmenoval První knížka o tom, že řád je chaos a že potřebujem světlo a nedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahu se vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svoboda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i to umění je jeden velkej mýtus, pak pokračoval cyklem Laserová romance. Ve své aktuální knize Nikdy nebylo líp se filozofování nevzdal, ale fragmentární postřehy, dříve řazené za sebe v nesouvisejících odstavcích, tentokrát vmíchal do světa pražských hospod a domácností dospělých mužů. Igor je vysokoškolský učitel a šťastně usazený otec, Mára si vydělal spoustu peněz, když včas podchytil porevoluční boom počítačů do každé rodiny, takže teď má čas trochu si povyrazit, Saša si spravuje chuť do života s milenkou. Když se společně sejdou, trousí postřehy: „Doba je zralá na diktaturu, modleme se, aby to bylo soft,“ myslí si Mára. „Škola se v tobě nejdřív pokusí zabít nevychovaný zvíře, kterým bys byl nejradši, potom vzpurnýho deprivanta a nakonec zvídavýho filosofa života, kterým se přes všechny protivenství toužíš stát,“ uvažuje Igor, mimo jiné autor myšlenky, že „náznaky špatnejch konců byly cítit už ve zlatejch devadesátejch“.

Čtěte také

Název Nikdy nebylo líp vytištěný na černém obalu paperbacku z nakladatelství Fra působí trochu jako omluva, trochu jako výsměch, ze všeho nejvíc ale připomíná náhrobní kámen. To, co Šerý pohřbívá, je pocit kontroly nad svým vlastním počínáním. Igor, Mára ani Saša nedokážou vzlétnout nad Prahu a nahlédnout vlastní konání z vyšší perspektivy. Místo toho bloudí ulicemi, vzpomínají na mládí, cvičí esemeskovou ekvilibristiku s milenkami, protože je to snazší, než se s nimi vidět. Šerý mezitím svoje bezradné postavičky posouvá po časové ose. Střídá kapitoly podle odpolední, večerů, rán, ročních období, která pouze upevňují životní status quo. Jeden vztah pokračuje v rozpadu, v jiném se prohlubuje iluze spokojenosti. Někdo z kamarádů přes zimu tiše mizí a v hospodě po něm zbývá prázdná židle, pomalu se odchlipuje od cyklické trajektorie života v hlavním městě, až se nakonec definitivně ztratí v bezčasí.

Ladislav Šerý – Nikdy nebylo líp|foto: Barbora Linková

Opakování není nekonečno, sakra

Šerý napodobuje všední realitu se vší její nudou i chaotičností, pouští ji jako stínohru na zeď jeskyně, kontury postav jsou nezřetelné, takže čtenář nepozná rozdíl mezi Sašou nebo Márou. Ke splývavosti textu přispívá i absence uvozovek, přímé řeči se slévají do jednolitého proudu, což paradoxně zdůrazňuje fakt, že se postavy vlastně navzájem neposlouchají. Raději soutěží. „Všechno převrátíš, ze všeho vyjdeš jako vítěz. Jako fénix vzlítneš z každý debaty, ze který zbyde jenom spáleniště a puch ohořelejch vět,“ vyčítá Sašovi jeho milenka Zuzka.

Šerý je umíněný stejně jako jeho postavy. Zatímco Eva Klíčová, Mirek Balaštík a další kritici si soustavně stěžují na rezidua devadesátých let v české literatuře, poukazují na nedostatek svěžesti, řemeslné zdatnosti, babrání se v komfortní zóně autoterapeutických textů, Šerý vydává nedějovou, klábosivou prózu na pomezí roztěkané filozofické úvahy a trochu odfláknuté verze hospodských povídaček à la Emil Hakl. A když už neví, kam by se pohnul, svoje postavy nemilosrdně odpraví, což je vyložený literární faul, za který by se měla povinně platit pokuta.

Jednooký král

Ladislav Šerý – Nikdy nebylo líp|foto: Barbora Linková

Přes všechnu kritiku se knize nedá upřít jisté, byť trochu neuchopitelné charisma. Možná je dané Šerého nonšalantností, autorským sebevědomím, decentním citem pro poetiku, která z Prahy dělá tiše pobaveného diváka lidského lopocení. Atraktivita temně černé paperbackové cihly spočívá i v ambici nahlížet současnost, i když nesoustavně a omezeně, jen z pohledu relativně úspěšných mužů, u kterých se nadějné konstatování „nikdy nebylo líp“ mění v otřepanou frázi. Začátek věty, která pokračuje trpkým, sebelítostivým „ale“. Právě svým pohledem na současnost nabízí Šerého próza víc než mnoho dalších tuzemských knih. Teď nezbývá, než čekat, až se podobných témat nechopí filozof, ale zručný spisovatel. Někdo, kdo se nevyhýbá dramatickým obloukům, sofistikovaným strukturám, výrazným postavám nebo v Česku tolik nenáviděné fabulaci.