Ryby od mistra manga hororu Džundži Ita vyděsí víc než Spielbergovy Čelisti

Povídkový soubor Džundži Ita nese název podle nejdelší z nich Gyo (Ryby) a začal vycházet na pokračování v japonském komiksovém týdeníku po jeho slavné sérii Uzumaki (Spirála). V ní Itó velmi expresivně popsal kletbu, která pohltí přímořské městečko, vše a všichni se tu začnou kroutit ve smrtelných spirálách. V Rybách si více půjčuje z filmu, a co se týká hlavní hrdinky Kaori, především z béčkových bijáků – odtud archetyp pasivní krasavice. Lepá děva s nezbytnou ofinkou a kyprými ňadry se nechá svým nepochopitelně oddaným přítelem Tadašim poprvé vyvézt k moři. Z romantického víkendu v rybářském domku v Okinawě se ale vyklube noční můra, z níž hlavní hrdiny ani smrt neprobudí.

„Svissssssssst,“ zvuk jako z puštěného nafukovacího balónku, který nekontrolovatelně krouží osmičky kolem, takový teď vydávají donedávna věčně němé mokré tváře. Na vině jsou mechanické pavoučí nožičky a hlavně smrdutý plyn dodávající jim energii. Před nebezpečím pažravých čelistí už si lidé neoddechnou ani na mělčině. Neoddechnou si už nikde.

To, co by v hraném filmu bylo absurdní, až směšné a ztratilo by na kýžené děsivosti, v manze především díky kreslířské zručnosti a fantazii Ita funguje dokonale. Kresbu charakterizuje velmi dynamické šrafování, které sugestivně dotváří úprk hlavních hrdinů. V nejvyhrocenějších momentech je šrafování využito pro tvorbu nových obrázků v obrázku a v tu chvíli Itóvy linky připomínají slavná díla Edvarda Muncha. Svou roli hraje i absence barvy podporující tísnivou atmosféru. Možná proto zatím všechny pokusy o filmové adaptace Itóvých komiksů dopadly nešťastně. Kromě obvyklých potíží s castingem se zde přidávají i obrovské náklady na efekty. Ani pokud by na ně štáby měly dostatečné rozpočty, není jisté, že by je zvládly provést přesvědčivě.

Z komiksu Ryby Útok z hlubin Džundžiho Itá|foto: Nakladatelství Crew

Zastřené rybí oči společně s otevřenými tlamami, z nichž odkapává tekutá kaše rozkládajícího se masa, se na pichlavých nožkách blíží k japonským metropolím. A nejde ani tolik o hlad jako o nákazu. Ryby totiž nejsou mozkem útoku, tím je smrdutý plyn vyvíjený původně jako biologická zbraň, jež se vymknula kontrole.

Itó se ale nepustí v zápletce vyšlapanou antimilitaristickou cestičkou, zůstává věrný svému tématu. „Pro mě je člověk tím, kdo má potenciál nejvíce děsit. Ať už je to fyzicky – svými skutky, nebo psychicky. Lidskost má mnoho stránek, které mohou být děsivé. A mým cílem je využít je a vystrašit potenciální čtenáře,“ řekl novinářům na největším evropském komiksovém festivalu v Angoulême. Pokud jsme tedy v případě Ryb v úvodu tvrdili, že projdou vývojem, pak je to evoluce, jejímž hybatelem je alespoň na počátku člověk. Stejně tak ji člověk (Takašiho strýc a vědec v jedné osobě, posedlý možnostmi smrdutého plynu) dovede k ještě ničivějšímu účinku. Lidská rasa si na sebe přivolává zhoubu sama. Ze strojů nečiní tak, jak je ve sci-fi žánru zvykem, tvory s vědomím. Živé mechanizuje, aby dosáhla nepřirozené nesmrtelnosti.

Úzkost a strach se především díky názornosti obrázků taví v jednom kotlíku s hnusem. A šílenství, které Kaori pociťovala na začátku povídky, když se nemohla zbavit hnilobného pachu ani nekonečným sprchováním (a které působilo poněkud hystericky), se přenáší pomalu ale jistě na čtenáře.

Z komiksu Ryby Útok z hlubin Džundžiho Itá|foto: Nakladatelství Crew

Podobně jako dnes Itó děsí rybami, děsil dříve spirálami. To obyčejné, pasivní, co člověka denně obklopuje, se u něj stává děsivé a akční. Díky Itóvi už nikdy nebudete koukat na rybu na talíři jako na bezbrannou oběť.

Další dvě povídky mají jen několik málo stránek. „Přesmutný příběh o nosném pilíři“ tematizuje až k absurdnosti japonský smysl pro zodpovědnost a sebeobětování (alespoň tak se to zdá Evropance). Závěrečná „Záhada zlomu v Amigaře“ pak připomene Itóův vzor – amerického mistra hororu H. P. Lovecrafta.

Preciznost, s jakou Itó dotahuje své iluze strachu, jako by mu zůstala z jeho původního povolání dentálního technika, v němž každý milimetr hraje roli ve výsledném výrazu tváře. Od úsměvu ke šklebu totiž není tak daleko, jak by se mohlo zdát.

Ryby: Útok z hlubin, Džundži Itó, přeložila Anna Křivánková, 404 stran, CREW (2017).