Seriál House of Cards televizi nepotřebuje
V zuřící bitvě o náš čas strávený na gauči uštědřil internet televizi další ránu. Tvůrci House of Cards se rozhodli ignorovat vysílací schémata televizí a nechali všechny epizody běžet jen na monitorech počítačů. Americký remake britského politického seriálu s Kevinem Spaceym možná signalizuje konec televize, jak ji známe.
„Svět, ve kterém spěcháte k televizi každé úterý v půl osmé, už neexistuje,“ prohlásil David Fincher, režisér filmů Sedm, Klub rváčů , Social Network i prvních dvou dílů House of Cards. Výkonný producent seriálu je přesvědčený o tom, že v budoucnosti budou diváci streamovat filmy a seriály v čase, který si sami určí. Přesně to umožňuje za měsíční poplatek americká webová služba Netflix. Za House of Cards nabídl Netflix víc než HBO nebo AMC a celou první sezonu historicky prvního seriálu vzniklého pod svojí hlavičkou vypustil na web 1. února.
O konci éry tradiční televize se mluví od té doby, co se dají filmy a seriály stahovat z internetu. Fanoušci seriálů dávno nekroužkují v televizním programu, místo toho se oblíbenými seriály dobrovolně předávkovávají. Netflix jim jako první umožnil zažít tzv. binge- watching bez limitů. Tvíty Netflixu z prvního víkendu po uveřejnění seriálu jako „Už jste se sprchovali?“, „Jedli jste něco?“ nebo „Nezapomeňte se občas protáhnout“ mířily právě na cílovou skupinu bingerů. K nim patří třeba i Michelle Obama, která nespí kvůli seriálu Downton Abbey.
„Před třiadvaceti lety – v době vysílání původního House of Cards – by se většina analytiků vsadila, že dnes pro nás model nastavený společností Netflix bude běžný. To, že se to ještě nestalo, napovídá něco o preferencích a času průměrného televizního diváka,“ formuluje Mark Lawson z Guardianu názor odlišný od mínění většiny amerických producentů. Jím zmíněná skutečnost však možná vypovídá spíš o neochotě televizních stanic se měnit. Většina televizí stále vychází vstříc „průměrné“ rodině, jejíž členové přes den pracují nebo jsou ve škole. Pevnou pracovní dobu a rodinný život má však dnes stále míň diváků, denní rutiny lidí jsou dnes rozmanitější, proměnlivější a publika fragmentovanější.
A seriály stále oblíbenější. „Popularita Downton Abbey je důkazem, že Američané milují bohaté. Popularita Breaking Bad je důkazem, že Američané milují dealery metamfetaminu,“ prohlásil ve své show komik Stephen Colbert. Netflix posílá House of Cards do světa v době, kdy už neplatí, že úspěšný tvůrce seriálů dostává posléze nabídky u filmových produkcí (J. J. Abrams, Damon Lindelof, otcové seriálu Lost, nebo Bryan Cranston, představitel Waltera Whitea z Breaking Bad), po kariérních cestičkách se chodí opačným směrem. „Ty nejlepší scénáře a nejlepší postavy jsou v televizi,“ okomentoval svoji volbu hrát v House of Cards Kevin Spacey, podobně mluví David Fincher a stejné přesvědčení vyjádřil nedávno na Berlinale Matt Damon.
První House of Cards běžel na obrazovce britské BBC po čtyři nedělní večery v roce 1990. Hlavní postavou seriálu byl konzervativní britský poslanec Francis Urquhart. Jeho ultrakorektní vyhýbavá fráze „You might very well think that, I couldn’t possibly comment,“ vešla do popkulturních dějin. Používá ji i Frank Underwood, demokratický kongresman a cynický ambiciózní bastard Kevina Spaceyho z aktuální verze seriálu podle scénáře Beaua Willimona (autora Clooneyho Dnů zrady). V prvním díle ho nově zvolený prezident místo jmenování ministrem zahraničí hází na vedlejší kolej s tím, že Frank je „potřebný v Kongresu, kde už to dobře zná“, a tak se roztáčí první kolo Frankova pečlivě promyšleného košatého plánu pomsty.
Willimon a Spacey stvořili společně děsivě obratného a mediálně zdatného politika. Jeho nepravděpodobným sidekickem je mladá novinářka Zoe Barnes, která by možná zůstala neznámou blogerkou nebo třetiřadou redaktorkou, nebýt náhodně vzniklého spojenectví s Frankem. Jeho zákulisní informace ji katapultují mezi neznámější žurnalisty v zemi a Frankovy protivníky do nejkrušnějších chvil v životě.
Spacey se často obrací do kamery, svoje jednání komentuje nebo se jen spiklenecky šklebí do kamery a vtahuje diváka do pomyslného spojenectví. Seriál tak dává divákovi paradoxní potěšení ze sledování mocných, jak lžou, manipulují a ještě jsou u toho cool. Frank Underwood je někým, kdo s lidmi ve skutečnosti zametá, publikum mu ale na oplátku fandí. House of Cards proměňuje manévrování mocných v něco sexy a ukájí voyeurskou touhu podívat se do pověstných kuloárů. Samotné zobrazení mechanismů vysoké politiky je ale zneklidňující a seriál na diváka co chvíli ironicky pomrkává.
Hlavní postavy seriálu nejsou jednorozměrné a Beau Willimon je vykresluje se smyslem pro subtilní realistický detail. Téměř dojemná je scéna, kdy kongresman Underwood po cestě domů z práce před budovou přidřepne k lampě, u které přivázaný polonahý zuřivec vykřikuje protivládní hesla. „Nikdo vás neslyší, nikoho to nezajímá. Nic z toho nebude. Nechte tyhle milé pány, ať se o vás postarají,“ říká konejšivě mladíkovi, který se se slzami v očích nechává odvézt policií.
První sezona House of Cards má 13 dílů po šedesáti minutách. Nezaměstnaní jsou tentokrát ve výhodě. Ti, kdo práci mají, můžou celou sérii zvládnout za víkend nebo se zařídit podle rady Netflixu: „Je úplně v pořádku, když dnes zavoláte do práce, že jste nemocní.“
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
