Seriál Labyrint je dalším unaveným pokusem České televize o domácí quality tv

Potíž s kopírováním zahraničních seriálů je většinou právě v klišé, často sebevědomě používaných americkými i jinými tituly. V první sezoně True Detective se dá najít mnoho žánrových, dějových i méně nápadných klišé, slouží však jako dobře využité pojivo příběhu, který umí překvapit a působí originálně. Přestože dvojice policistů vyšetřuje případ, který připomíná brakovou báchorku z paperbacku, a jeden z detektivů si zřejmě v pubertě přečetl Nietzscheho a doteď se tím skrze svoje vyšinuté monology snaží udělat dojem na parťáka, je toho v seriálu ještě mnoho zajímavého. Součinnost přesné režie, nespolehlivého vypravěčství nebo významů, kterými příběh prohlubuje obětovaná krajina posledního státu americké federace, seriál povyšuje na něco skutečně výjimečného.

České kopírování zahraničních seriálů se vyznačuje zvykem zaměřit se pouze na zmiňované stavební kameny příběhů, tedy klišé. Na těch ale tvůrci nic dalšího nevrství, schopnost si s žánrovými pravidly pohrávat, nebo je dokonce zpochybňovat (která by české produkci možná mohla sedět lépe) se zatím také neprojevila. Snad se o ni pokoušeli Hřebejk s Jarchovským v Případu pro exorcistu, ten však žánry smíchal tak divoce, že jeho detektivní linka nebyla zrovna uvěřitelná a komediální tón moc vtipný. Mysteriózní atmosféra pak dokonale mátla. Seriál režiséra Jiřího Stracha a scenáristy Petra Hudského Labyrint víc než Hřebejkovo experimentování s žánry připomíná uměřenější (a nudnější) Vraždy v kruhu. Alespoň se tak zdá po prvních dvou dílech seriálu, který se samozřejmě může ještě výrazně zlepšit.

Ze seriálu Labyrint |foto: Česká televize

První mrtvolou je jakýsi nevýznamný politik naražený na dřevěný kůl a omotaný hadem na zamrzlém jezeře. Po příjezdu kriminalistky Tamary ze Slovenska, jejíž úvodní, těžkopádně zahrané scény naznačují, že nežije ničím jiným než svou prací, se ukazuje, že tento zavražděný není první. Případ nabobtná přes celou bývalou federaci a rozvíjí několik souvisejících linek – postavou jedné je farář, který v kostele halucinuje a slyší dětský smích, druhá se věnuje cholerickému otci zmizelé dcery, důsledně odhánějícímu všechny její nápadníky, a sestřičce z brněnské nemocnice, které někdo poštou posílá mince s hadem. V prvním díle vystupuje i v současném českém prostředí poněkud cize působící postava rodinného lékaře zámožné dynastie, objevuje se obligátní figura cynické podváděné manželky a pro temnou atmosféru zřejmě nutný vyšinutý chlapec přikurtovaný na psychiatrické léčebně.

Čtěte také

Podobně jako v ostatních zmiňovaných seriálech hrají v Labyrintu (tentokrát spíš ve vedlejších rolích) dobří herci, kteří svoje výstupy zvládají velmi přirozeně. Bohužel je děj většiny scén zoufale očekávatelný. I Miroslav Donutil, který je dnes pro velkou část publika spíš karikaturou, hraje výborně, a to i přesto, že úlohou šéfa oddělení je alespoň v prvních dvou epizodách převážně mlátit do stolu novinami s uniklými informacemi a rozčilovat se nad nedostatečným pokrokem ve vyšetřování. Sám sebe si ve druhém díle zahraje bulvární novinář Pavel Novotný, kterému však scenárista nepřipravil snad jedinou kousavou repliku a nechává ho na dvojici vyšetřovatelů jen vrhat spokojené úsměvy. Scéna „vyškolení“ hloupého pisálka patří k těm nejvíc předvídatelným. V seriálu tu a tam probleskne starý dobrý sexismus, v takto tradičně pojatém scénáři nevyhnutelný. Zuzana Kanócz v roli tvrdé slovenské vyšetřovatelky sice přes den chodí v nenápadném oblečení, k večeru se ale povinně vysvléká do osušky nebo tílka a její siluetu cudně rozostřují skleněné dveře. Langmajerovi večerní svlékací scény scenárista nenapsal.

Zeseriálu Labyrint |foto: Česká televize

Česká televize tak dál pokračuje v nepovedeném kopírování zahraničních vzorů. Do podzimního programového schématu České televize, které se skládá převážně z remaků úspěšných seriálů, nových řad osvědčených pořadů a opakování známých hitů, zapadá dokonale.